Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Musím se přiznat, že takhle složitý promo materiál jsem snad ještě neměl. Hudba kapely Owun z Francie totiž není úplně poddajná. Alespoň co se týče desky 2.5, která vyšla v limitované digipakové verzi. Své posluchače si to ale jistě najde… konec konců i já jsem ve výsledku tu zprvu nedobytnou krustu prolomil. Tedy alespoň myslím…

Zmínil jsem, že deska vyšla jako digipak, což je v dnešní době už celkem standardní balení, a tak nějak se s ním i automaticky počítá. Klasických jewel case formátů už tolika není, a pokud ano, většinou jsou doplněny o slip-case obal. Nicméně, když už někdo dělá digipak, je fajn se na tom trochu víc vyřádit, aby výsledek stál za to. Owun jsou zjevně hodně minimalističtí, o čemž svědčí už samotný titulní obrázek desky. V podobném duchu se nese i zbytek čtyřpanelu (ano, je to jen rozevírací ohnutý papír s vlepeným trayem), kde informací je vskutku velmi málo. Mě třeba osobně mrzí, že zadní strana obalu je prázdná a seznam skladeb se odkryje až po rozevření, což mi přijde trochu nepraktické, ale rozhodně to není první případ, se kterým jsem se setkal. Nicméně obal jako takový dává tušit, cosi netradičního a něco, co bude působit trochu jinak než zajetá žánrová klišé. Obrázek totiž nejen že trochu bolí do očí, ale vzbuzuje jisté otazníky, co se asi může pod takovým závojem skrývat za muziku.

A skrývá se v něm věru netradiční věc. Zatímco první skladba mi dala připomenout tvorbu The Plastic People Of The Universe, s další už jsem byl náladově u Manes (období How The World Came To An End). Takže se opíráme o experimentální muziku s těžkou dávkou avantgardy a hlavně disharmonie. Právě disharmonické pasáže jsou celkem určujícím faktorem pro muziku Owun. Dále se tu najdou prvky post-rocku potažmo post-punku. Celé to stojí hodně na kytarách, kde se překrývá mnohdy vícero stop a linek přes sebe, čímž vzniká značně nervózní efekt. Co se mi však líbí, je, že vedle bicích je dobře slyšitelná basa, která příjemně drží tempo a určuje základní rychlostní linku. Důležité je si také uvědomit, že 99 % materiálu má instrumentální ráz. Takže zpěvu se zde dočkáte opravdu jen minimálně, a to ještě v podobě zastřené, nijak převyšující nad ostatní nástroje.

Jednotlivé skladby staví hlavně na repetetivní konstrukci, na kterou jsou postupně nabalovány další a další motivy. To vede k trochu netradičnímu zážitku, protože se může zdát, že někdo nad tou hudbou hodně přemýšlel, nebo naopak vůbec. Co je na albu 2.5 zajímavé a určitě pozitivní, je jeho práce s náladou. V dobrém časovém rozmyslu totiž přechází od nervozity ke konejšivosti, od podivnosti k příjemnému a podobně. Takže tu nechybí syntezátory podivuhodného strojení, noisové vsuvky i pozpátku nahrané pasáže (hlavně v Orange). Tím se daří udržovat pozornost, ale taky rozčílení. Je to asi trochu hipsterská muzika, protože je opravdu netradiční a zvláštní, ale na druhou stranu umí vykouzlit stylové kousky, které se dobře poslouchají. Tyhle dvě nálady se vlastně ob skladbu střídají, čímž ji zároveň svazují v jednolitý celek.

Líbí se mi zvuk nahrávky, neboť je dobře čitelný a dává dostatečný prostor pro strunné nástroje, které jsou přeci jen hlavním tahounem a smyslem alba. Dalo mi celek zabrat se s deskou popasovat v nějaký ucelený závěr. Poslech prostě není jednoduchý, alespoň pro mě nebyl. Je otázkou, na kolik je to dobře. Rozhodně zde po prvním poslechu byly momenty, ke kterým jsem se chtěl vrátit, ale i ty druhé, na které už jsem po druhé zvědavý moc nebyl. Spojení obou pocitů a jejich vzájemné prolínání je něco, bez čeho se v průběhu 2.5 neobejdete. A je to tak asi správně, neboť se tím Owun dokonale odlišují a vyšlapávají si svojí extravagantní cestu. Jsou divní, jsou veselí, jsou neklidní, jsou i hladivě pomalí. Nebylo to jednoduché, ale věřím, že jsem album pod kůži trochu dostal. Neustálé putování mezi náladami mi ve výsledku přišlo jako svěží tah. Opakující se motivy působí až psychedelicky, čemuž nasazuje korunu poslední song Raison, který by v tvrdším podání obstál i v repertoáru Oranssi Pazuzu.

Zkrátka tahle deska to nebude mít jednoduché, musí nějaký čas zrát, ale své silné momenty ukáže už při prvním seznámení. Zkušenost je to zaručeně dobrá a jsem rád, že něco takového přistálo v mém přehrávači, protože mi to příhodně pročesalo hudební zaměření posledních dní a náležitě vytrhlo z jinak pulzující nálady. Možná, že tohle ještě není konec a mohl bych za rok napsat další pocity, které se během poslechu objevily, ale bude lepší to pro teď uzavřít. Owun mají kladné body za neotřelost a avantgardu, ale rovnou jim i nějaké seberu za těžkou přístupnost a občasné rozhození atmosféry.