Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kino - Picture

KinoPicture

Michal Z24.4.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jakostní přehlídka prog rocku se špetkou AOR pompy. Překotných inovací a hitových trháků se nedočkáte. Síla alba tkví v jeho svěžesti, lehkosti, přirozenosti a muzikantském nadšení. V době nadprodukce je třeba oddělit zrno od plev. Tady se dostává čisté jádro.

Pátrání stylem neodbytného detektiva Colomba po chutné prog rockové stravě jsem narazil na all star projekt Kino, který už od počátku dává tušit, že jeho tvorba nemůže býti špatná a znalý posluchač si přijde na svoji odměrku prog vitamínů. Místy již ohleděných, ale zkrápěných živou vodou. Celek působí opravdově a příjemně.

 

Představme si stručně nic neříkající název projektu Kino, který zplodil album „Picture“. Jeho podmnožiny tvoří v hudebním světě profláklá jména. Největší otěže na sebe pobral kytarista John Mitchell, ze světa známého uskupení Arena. Na albu Picture na sebe nečekaně přibral i sólový zpěv. Další velké jméno je zalisované do paměti všem fanouškům Marillion – baskytarista Peter Trewavas. Rytmickou sekci doplňuje bývalý bubeník Porcupine Tree - Chris Maitland. Složení uzavírá klávesista John Beck, působící v málo známých It Bites (dále jej zdobí spolupráce s Johnem Wettonem,  Unicorn Jones, Alan Parsons, a Chrisem Normanem).

 

Toliko představování ostřílených borců. CD obsahuje 55 minut kvalitního prog rocku, příchutě velmi letící v druhé polovině 90. let, 20 století. Album je uchopitelné ze směru, odkud jednotliví protagonisté pocházejí. Na ploše celého alba najdeme spoustu třecích a překrývajících se ploch, odkazujících na původní působiště všech zúčastněných - bohaté menu nálad, výrazových prostředků a celkově plný vychytaný zvuk.

 

Nebudu chodit kolem prog kaše a průměru a skočím rovnou k tomu nejlepšímu a nejreprezentativnějšímu na celém CD. K nalezení je ihned pod číslem jedna – Losers Day Parade”. Nádherná suita, na ploše devíti minut je natěsnáno vše, čím prog rock v letech 1990-2000 prošel. Nadšení a feeling této skladby včetně rozmanitosti a nápadů, připomíná milníky doby nedávno minulé (Flower Kings – „Space Revolver“/ Spock´s Beard – „Day For Night“, „V“ / Transatlantic – „Bridge Across Forever“). Tvůrci alba „Picture“ jistě tuto dobu sledovali velmi důkladně a především se na ní i aktivně podíleli. Své zkušenosti a skladatelský cit s nadhledem a dobrým vkusem promítají do všech skladeb. Největší intenzitou na vás však bude působit zmiňovaný odzbrojující našlapaný otvírák.

 

O zvuku se není třeba bavit, je nádherný – přesně dle nejlepších tradic stylu, tohle si pánové bez problémů ohlídali, vše podstatné je dokonale slyšet, včetně stmelující úchvatné baskytarové hry. V některých momentech mohou být nepřipravení prog labužníci odstřeleni zvukovým atakem, včetně razantního okřiknutí, ale berte to jako ostré papričky, pro decentní vyvážení chutí na celé pizze.

 

Co je trochu mrzuté, je mírné sklouznutí k AOR rocku s lacinými pop melodiemi. Beru to jako odlehčení a vyklusání se po prog rockovém dostihu. Ale abych nehaněl příliš vynuceně, i v těchto AOR hustých oparech se najde spousta zajímavých momentů, kytarových řešení, nebo klávesových rejstříků, tudíž nelze mluvit o podřadnosti, podbízivosti a lacinosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky