Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V rámci důležitosti očekávání představovali Abigor rozhodně jednu z prominentních novinek roku 2014. Čekání je u konce, stejně jako netrpělivé představy o možnostech vývoje kapely, která se za léta strávená v objetí extrémního, ale melodiím nakloněného black metalu, proměnila v urputně odcizenou černotu pojímající industriální vinutí jako hlavní ingredienci své nové vize extrémní hudby. Za obzvláště interesantní v tomto odvětví vnímání surového odcizení skrze zvuk, bych označil produkt zkráceně zvaný Time Is The Sulphur..., jehož pouhé dvě části s hodinářsky přesnou pravidelností porcovaly mé orgány, aby je po uplynutí stopáže alba vložily zpět na své místo. Mimořádně chladná procedura, až neuvěřitelně lstivý monument zla.

Co se lsti a zlého naturelu vůbec týká, Abigor jsou mistři svého oboru. Tahle ohavná vlastnost je jejich průvodcem i na novém albu. To tématicky zpracovává se způsobem sobě vlastním sedm pokušení lidské existence, jeho ega, malosti, přes stavy rovnováhy a shovívavosti, až k pocitu trvalého nadbytku. Abigor, a ani nešlo čekat jiné, k tomuto námětu přistoupili se vší vážností a s maximálně propracovanými detaily. Co nás zajímá nejvíc, tedy temné poselství hudební, tak to je spojením všech výhradních poloh kapely. Od epických atmosfér starých nahrávek, až po nihisticky chladnou black metalovou modernu. Tento koncept zkrátka zahrnuje vše, čím Abigor jsou. A výsledek je unikátní.

Vedle hříšných melodií a studených kontur omotané oprátky kolem krku s podivným mechanismem opodál, jsme svědky výborně zpracovaných vokálů, za kterými stojí oba protagonisté spřátelených poutníků po krajině - Summoning. Od krví zalitých očí způsobených mohutným výdejem všeho vzteku nasbíraného po těle, přes klenuté chorály a tmu na duši, až po mrzké plivance do tváře nevinných. Nevinných, kteří po chvíli uvěří a jsou vtaženi do chrámu Luciferova. V tomto případě není nic lepšího, než si připomenout, že právě v tomto momentu nastane jeden ze stavů mysli, kterým se Abigor na novince zaobírají - postavení se proti lepšímu úsudku prostřednictvím slabosti vlastní vůle. Nerozhodnost a touha po odchodu od přítomnosti dominantních přikázání je nahrazena chtíčem. Duše cítí, že jí nebude dobře a může být zatracena, ale hlava je proti. A aby jedinec získal kontrolu na svým uvažovaním, musí pokračovat na cestě, kterou Abigor vytýčili. Neměl by zůstat stát, skutečně by to neměl dělat...

Jakékoliv album z dílny rakouských pekelníků netrpí na slabá místa, postupem času a nabytými zkušenostmi se můžeme dokonce bavit o mistrovských kusech ve svém oboru. S Leytmotif Luzifer tomu není jinak, naopak, pocit dokonalosti je již tak blízko. Dokonce tak blízko, že ve snaze zachytit žár z černozemní temnoty už olizuje prsty prahnoucí po spojení. Abigor na novince posouvají své černé umění ještě blíž samotnému Pánu zkázonosných labyrintů tmy a věčných pokušení. Ve jménu poměrně složitých, z propracovaně avandgardního oparu ušitých kompozic, které se dmou velkou silou a sebevědomím. Myslet si, že tahle deska nemá slabinu, znamená vědět. Slabinou se po jejím poslechu cítí jedinec sám, kdy si začíná nervózně všímat svých chyb a úzkoprsých rozhodnutí. Definice zla, chrám Jeho pohostinnosti. Nejlepší kázání tohoto roku.