Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pamatuju si mlhavě, že před lety kdosi hovořil o zajímavém ípku „De Tiid hâldt gjin Skoft“. Nevím, neslyšel jsem, jen mi utkvěl v hlavě název holandské kapely Kjeld, jako že je dobrá. Po pěti letech jim vychází konečně dlouhohrající debut jednoduše nazvaný „Skym“. Zajímavostí možná bude i fakt, že kapela samotná existuje dobrých dvanáct let. Ale nechme to být.

Pánové nazývají svůj styl jako Frisian black metal. Ač zní jejich hudba dokonale skandinávsky a oni samotní jsou Holanďané, jazyk, kterým mluví, je fríština a ta pak vládne lyrické stránce alba. Nemyslím, že je tato informace nějakým způsobem zajímavá. Rodný jazyk užívá každá druhá blacková horda. Berte to čistě informativně. Každopádně díky tomu nerozumím textům, které by měly být inspirovány tradicemi svého národa.

Jednou z deviz nahrávky je zvuk. Myšleno černě podzemní, ne však garážový. Každičký nástroj má své místo. Koukejte na basu, jak krásně drnčí. Z jejich stylu opravdu čiší ryzí černota. Nemusíte přemýšlet nad pravostí síry. Ano, viditelně citují všechny ty Gorgorothy, Immortaly, Naglfary a já nevím co. Marduky. Zde se možná zarazí nejeden starší blekoš, ale musím jej uklidnit. Kjeld není levná náhražka. Od svých vzorů si vzali to nejlepší a snaží se jít pokud možno vlastní cestou. Navíc umí napsat chytlavé skladby, které se vám vyryjí do mysli silným řezem. Z jejich soundu cítíte obrovskou vášeň, radost ze hry a důležité černé srdce. Ani jedna ze jmenovaných veličin druhé vlny black metalu dnes nezní tak výborně.

Hodinu trvající délka by nejednomu interpretovi podobného zaměření zlomila vaz. V každém ohledu přímočará řezba rozdělená do jedenácti položek na první pohled působí fest vražedně. Ne tak na první poslech. Od prvních tónů je znát energie, která se následně přelije do vás. „Tûzen Sinnen“ je úvod jak hrom! Z kraje mě napadlo, za jak dlouho jim dojde dech. Když pak nesviští „Ús Grûn“, „Bonifatus“, „Baduhenna“ a pořád z nahrávky tepe ohromná síla, začal jsem se usmívat. MAZEC!!! „Ivich Libben, Stoarm“. Pořád nádhera. Závěrečná pecka „Bern fan Freya“ vše potvrdí, zaštítí a vám je jasné, že se zrodila deska, na kterou se bude vzpomínat. Ne pro originalitu, ale pro absolutně vyrovnané, v extázi vybuchující dílo.

Devadesát procent uhání v blast beatu. Fjildslach rád střídá rytmy a vždy mě rozdovádí tupa tupa pogovačkou, kterou po pár taktech rozběsní do nejvyšších rychlostí. Ani ostatní nijak nezaostávají za bicmenem. Kytaristé se doplňují a často nás pak oblaží harmonické melodie, které v té záplavě agrese nezní vůbec nasládle nebo změkčile. Naopak, podtrhují velkolepost nahrávky. Pod nimi jsou citlivě zakomponovány klávesy a různé nasamplované dechy. Podotýkám, že skvěle rozkreslují atmosféru a nijak nezměkčují černou jízdu. Ptáte se, co zpěvy? No, co vám mám povídat. Skier má jedovatou barvu tak akorát. V mixu panu zvukaři zmizel trochu do pozadí, ale svoje místo si vykřičí. Vcelku ohebný hlas mu dovolí vyzpívat (vyřvat), co si zamane a zároveň zůstat brutální. Doprovází jej i kytaristé. Pěvecká linka je bohatá na různé skřeky a ryky. Čistých poloh se nedočkáme, takže ti ortodoxní z vás nemusíte mít kopřivku, a směle se vrhněte na „Skym“.

Zle atmosférická černočerná jízda je plná zuřivé nenávisti. Mám něco proti? Není přece možné, abych jen tak chválil. Ale čerte div se, proti nemám mnoho. Vymanit se z kleští svých vzorů a nebát se zaexperimentovat, máme nahrávku, kterou by chtěla natočit nejedna blackmetalová kapela. „Skym“ je pouhým debutem, ale už v sobě skrývá veledůležitého koně na šachovém poli black metalové hry. Šach mat!