Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francouzská metalová scéna je nezměrná a nabízející tuny velkolepých interpretů napříč žánry. Na jedné straně prvotřídní black a deathové hordy, disharmonické nebo avantgardní veličiny, na druhé laskominky typu Gojira, Dagoba a nebo Klone.

Posledně jmenovaní se z metalového hávu vyvlékli zřejmě definitivně. Zatímco se dříve pohybovali podobně jako Gojira v groove či moderně deathových polohách, už na „Black Days“ a hlavně minulém „The Dreamer's Hideaway“ naznačili, že půjdou mnohem dál v prozkoumávání nejzazších hranic. Že mají rádi jak grunge, tak progresivní rock i jazzovou rytmiku. Jejich vyjadřovací možnosti jsou vcelku přirozené, extremní minulost je tatam a přitom Klone věříte, že se nesnaží o neupřímnost.

Co z jejich minulosti zůstalo, je melancholie, smutek až deprese. Nyní tedy více zasněné, nostalgické polohy zastřeny poezií posledního dne života, proloženy vyhlídkami na lepší časy v krajině, kde se čas zastavil… Perličkou je posloupnost, kterou se k dnešnímu stylu dostali. Ačkoliv sklouzli do progresivního světa, neučinili tak náhle bez čekání. S každou deskou měli k tomu, co aktuálně hrají, blíž. Tedy bez náznaků progresivního hledání. Vše je samozřejmé, těžkopádné a přitom tak lehkonohé. Vše je éterické jak pavučina napříč slunečním svitem. Přes valivý sludge úvod, který se v „Immersion“ spojí v hymnickou náladu mohutných, zároveň velice bolestných melodií. Z ostřejších hranic metalového světa postupně zabředáváme do grunge, který se už dnes nehraje. „Fog“ bych podle názvu typoval na temnější a těžší skladbu, než je ve skutečnosti. Geniální rytmika začíná vystrkovat růžky. Do hry se dostávají vedle kytar i takový mellotron, saxofon a výsledkem je zajímavý mix Porcupine Tree, Katatonia a Alice in Chains nebo Pearl Jam. Vše pak vygraduje v závěru v nejtemnějším kousku desky „The Last Experience“. Zde se vám nedostane dechu, budete se dusit a prosit o konec vašeho trápení.

Jako uklidnění po děsivém snu přijde k chuti předělávka „Summertime“ od George Gershwina. A světe div se, do celku tato stařičká pecka výborně zapadne. Punc všemu dodává chraplavý vokál Yanna Lignera, který umí krásně zapět, vetkat do svého rockového projevu i kus citu bez plakánkovství. V jeho hlase jsou obsaženy všechny bolesti světa, ale vy víte, že před sebou nemáte zlomeného člověka, ale chlapa, kterému je to líto. Chlapa, který se umí porvat i napsat báseň.

Není vůbec lehké obsáhnout slovy, co se nám na „Here Comes the Sun“ dostává. I proto jsem si nechal na napsání této recenze delší čas. Abych alespoň zkusil vstřebat všechny barvy. Pochopím a plně prožiju si tohle album až s velkým odstupem. Ono není nepřístupné, ani závratně složité na důraz intelektuálního vkladu posluchače. Jde o to, že Klone přišli s tichou deskou, která vypadá jako smutná hříčka, rytmicky podbarvená jazzíkem. Nic víc, nic míň. Jen když jste pozorní, nemáte rádi uspěchanost a vracíte se k tomu, co jste si už poslechli, vyvalí se na vás široširá epičnost, miliony nápadů v pravdě mistrovském provedení. Najednou pochopíte, že přestože je „Here Comes the Sun“ absolutně chytlavé dílo, doslova přetéká nápady, které se vyvíjí stejně jako mistrův obraz.