Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kostnatění - Přílišnost (Excess)

KostnatěníPřílišnost (Excess)

Victimer16.12.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Nic na původu black metalu není Kostnatění svaté a nařizuje mu být ohnutý a sloužit. Na třetím albu už úplně.

O existenci amerického projektu Kostnatění jsem zavadil hned u prvního alba Hrůza zvítězí a může za to samozřejmě užitá čeština. Jako první mě zajímalo, zda jde vzhledem k názvům skladeb o nové české, ve zvláštnostech rodného jazyka si libující sdružení mladých nadšenců, nebo bude čeština vyvolena jako poznávací znamení cizí kapely. Záhy se ukázalo, že bé je správně. Je milé slyšet někoho zvenčí, jak se snaží tvořit v našem jazyce, zároveň pak trochu směšné, když to i přes zjevnou snahu někdy vyzní poněkud nepatřičně. Nevadí, já jsem rád, že Kostnatění činí jak činí a naši rodnou řeč posílá dál do světa. Projekt má na kontě tři alba a výraznou chuť se proměňovat, experimentovat a posílat v tomto směru svou tvorbu do extrému. Na druhém albu Úpal to bylo hlavně o spojení disonance, techniky a orientálních dálek. Dnes na čerstvém díle Přílišnost (za mě radši Excess) je laťka experimentování ještě mnohem výš.

 


Nové album můžeme stylově označit jako modernistovu metalovou avantgardu. Chuť se vymezit, z minulosti si nechat jen základy a dodat tomu pořádně košatý rejstřík vyjadřování. Najdeme tady black metal a vše co z něj zbylo, na řadu přijde hardcore, kus sludge, technické a disonantní vsuvky, drum n´ bass, nebo post punková epizodka a další vlivy. Taky se dočkáme melodických a poměrně dobře stravitelných atmo prvků. Organismus Kostnatění dýchá mnoha póry a možná chce ukázat, že jich pojme tolik, že jakékoliv škatulkování zde nemá úspěch. Berme Excess jako hudební exces, výstřední sonickou odpověď na vše primitivní a pudové gró black metalu. Tady jsou ty základní pravidla černého stylu nejdříve porušena a pak bez respektu zamordována. Osobně mi je proti srsti tento materiál s blackem vůbec spojovat. Spíš si jej cvičně pojmenujme jako temně zuřivý futuristický guláš mnoha kuchařů pro pár strávníků. Pokud jsem zmínil termín sonický, tak tento materiál je sonickým i ve svém zvukovém kabátku. Na citlivé posluchačovo ouško se nebere ohled. Ořezat, natřískat a servírovat.


Název Přílišnost sedí v tom, jak je album natlakováno, přeplněno různými, na první pohled a druhý poslech nepatřičnými spojeními. Hudebně i vokálně přebohaté dílo ale udiví, jak přesto všechno drží pokupě. Minimálně tím, že si vynutí svou pozornost. Jde o kompozičně zajímavý materiál, který svou energií a chutí se po tom vrhnout po hlavě možná leckoho uhrane. Nejspíš tedy ne ty, kteří čelí černému kovu raději v příšeří lesa a za sotva znatelných technických podmínek. Přílišnost je vířící chaos, progresivní zvuková tortura, animální potřeba se výrazně odklonit. A takto nastavené jedince taky udiví.


Skladby samy o sobě hýří mnohými, často překvapivě chytlavými, nápady. Tím, jak je album krátké (cca 34 min), je na malé ploše zachyceno velké množství hudebních i náladových motivů, a to pak doslova praská ve švech. I vokálně je deska hodně různorodá. Dominuje jí však pocit splašení, neustálá potřeba vše sdělit velmi rychle, bo není čas pičo. Určitě je to ten typ alba, co si žádá větší prostor na strávení a pochopení, odbýt ho letmým protočením nemá smysl. Excess nexceluje, ale nabízí hustou variantu, jak nahustit svůj sound na maximum a nebýt u toho skladatelský impotent, ale naopak nadproduktivní autor. Tady je ten talent pro podobné vylomeniny evidentní.

 


Což ale nemohu říci o mém celkovém příjmu a pocitech z alba. Za uši tahající zvuk možná někdo přičte tomu, že podobně šílená produkce by měla disponovat stejně šíleným zvukem, ale nejsem téhož názoru. Ve finále to na mě, i přes zjevnou schopnost vše kočírovat, dělá dojem jedné malé exhibice, jak ukázat, že brány pekelné jsou spojené s těmi futuristickými. Nějaké sympatie k počinu chovám a určitě s ním nekončím, ale že se jede už přes závit, že už je toho všeho na jedno skousnutí opravdu příliš, toho pocitu se zbavit neumím. Tento Excess je holt exces. Krátká, ale šílená várka moderní chaotické avantgardy, ke které já úplně blízko nemám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 16.12.25 7:42odpovědět

Chvíli jsem to zkoušel a pak opustil. Vzpomínat asi nebudu.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky