Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nezpochybnitelný fenomén King Diamond po zdravotních problémech opět pilně koncertuje, maká na koncertním DVD, ale nová deska se na obzoru ne a ne objevit. Prvotní nadšení z uzdraveného mistra metalového hororu se u mnohých fanoušků postupně změnilo na nervózní očekávání, neboť hlad po jeho příbězích je stejně mučivý jako touha po krvi jeho svérázných postav. A zatímco poslední studiovce táhne na desátý rok, neviditelná ruka trhu šmátrá a slídí všude možně, neboť hladové ovečky je třeba nakrmit.

Hleďme, na scéně se v roce 2008 objevují Them. A vypadá to, že mají slušné ambice. První chod servírují v podobě živých vystoupeních, kde zní skladby z Kingovy tvorby. Na pódiu se kromě veskrze neznámých muzikantů prohání též Mike Wead a Hal Patino - známé to tváře z Mercyful Fate a King Diamond. Časem to ale principálovi Them Troy Norrovi přestává stačit, chce víc. Po údajné procházce po hřbitově s již zmiňovaným Halem pokládá základy ryze autorské nahrávky Sweet Hollow, a vydává se tak na dosud nejtenčí led, na jakém kdy stál. Proč? Inu, lezte Kingovi do zelí!

Debut Sweet Hollow staví posluchače od prvních vteřin před citlivé rozhodnutí - akceptovat či neakceptovat nastavená pravidla, která vpodstatě nabodávají na dýku Kingův pomyslný copyright? Sám jsem nad tím dumal nesčetněkrát. Ale podobně jsem předtím často uvažoval i o tom, jak je možné, že se z takto pojaté hudby už dávno nestal subžánr. Myšlenka úzce spojit hudbu s dějem příběhu není nic převratného, ale celistvý koncept, scéničnost a fluidum hororových povídek ze žazloutlých stránek paperbackových antologií se na různých nahrávkách potkávají spíše zřídka. Takže co vám mám povídat, Them mi svým debutem udělali radost.

Největší styčný bod (leckdo by mohl namítnout, že spíše “třecí plocha”) je Norrův vokální projev. Norr (zde vystupující jako King König) se v tolik povědomém ječáku a vysokých fistulích vyžívá jako hrobník v toulání mezi svými záhonky. Jeho zpěvové kreace zkrátka nepřipouštějí pochyby o tom, kde “čerpal inspiraci”. Na druhou stranu jeho rejstřík disponuje polohami, které jsou mu ryze vlastní, např. pěkně zemitý thrashový hrdlobol. Ve všech fázích působí naprosto suverénně, má potřebné charisma a jako zkušený průvodce vypráví mrazivý příběh ze záhrobí s vrozenou přirozeností.

Jak už zaznělo dříve, velkou předností nahrávky je souhra děje s hudbou a různé scénické až filmové momenty. Album uhání kupředu, protože se v každé skladbě něco děje a pokud se zrovna neběží lesem, nebo se nekoná vražda sekerou, v mezihrách si můžete být jistí, že za rohem na vás nějaká akce teprve čeká. Paradoxně není nutno znát příběh dopodrobna, důvtipně vystavené skladby a jejich gradace podněcují fantazii dostatečně silně, aby si časem každý "vyrobil" vyprávění vlastní.

Oceňuji, že album ve svém průběhu neztrácí dech. Dokonce si dovolím tvrdit, že v druhé polovině, kdy dojde k přišlápnutí plynu k podlaze, je ještě o stupínek zajímavější. Pomyslný předěl pro mě představuje skladba Dead of Night, jejíž kolovrátkovitě opakovaný refrén je to jediné, co bych na albu eliminoval. Nahrávka graduje nenápadně a citlivě a když dojde na velkolepé obřadní finále v podobě When the Clock Struck Twelve, každé power metalové srdce musí tlouci jako o život. Nebýt závěrečný výkřik z ženského hrdla, měl bych strach, že je to můj vlastní.