Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od poslední, velmi dobré desky Forged In Fury, kterou jsem chválil zde, uběhly tři krátké roky, během kterých stihlo dozrát nové dílo. Jeho role nemá konkrétní cíl, všem by mělo stačit to, že kapela pokračuje v nastoupeném směru a brutálně hobluje vzduch okolo sebe. Snaží se neuhnout, neměknout a dle mého názoru se jim to daří. Snad je to i díky tomu, že sestava stále nedoznala změn, za což kloubouk dolů. 

Album Scourge Of The Enthroned se chlubí hezkou obálkou z dílny berlínského majstra Elirana Kantora a je už jakýmsi zvykem, že co deska, to jiný kumštýř. Naopak co se týče nahrávání jsou Krisiun konzervativní a věrní německému studiu Stage One. Alex, Max a Moyses jsou v plné síle, nasupení a plni zlomyslného potěšení. Kovařina v jejich rukou skýtá různé radosti, ale asi to první, co mi při poslechu vytane na jazyku, je dynamická jízda po všech čertech. V osmi skladbách jsme svědky rychlého střídání rifů. Bicí linky jsou v permanentním zápřahu, ve kterém musí co chvíli měnit rytmus, namlátit přechody a neztratit nit s minulostí ani následnými plány. 

Na oddych není v podstatě čas, k tomu, abyste si uvařili kafe musíte vypnout celý aparát. Pak lze mít jistotu, že vám nic neuteče. Kolem to tluče a neustále řeže, kvílející, utýrané kytary sjíždí svahy bolestných agónií a moje srdce plesá, pleasure. Kdo se rozhodne ve skladbách hledat melodie, ten je také najde, ovšem v množství příměřeném jejich stylu. Sóla jsou strohá, naoko bez pravidel a předlohy. Do systému patří jasné, přímočaré motivy, skladby mají slyšitelný tvar, na hony vzdálený hlučnému chaosu, který vyznávají mnozí jiní.

Na Krisiun mám rád jejich tah na branku, který není v rozporu s hezky čitelnou hudbou. Pozorný badatel narazí na thrashová ohlédnutí, která odklání čistě deathmetalovou jízdu do širšího koryta. Je to takový morový pláč vracející nás o dvacet let zpět do minulosti. Atmosféra náhle zřídne, nabrousí se a začne čpět nezdravě zeleným čmoudem, který kdysi vládnul metalovému kolbišti. S přibývajícím časem a agresí ruku v ruce bohužel přichází i stereotyp, kterému se těžko vyhýbá. Prošlápnuté kroky nezapřou svá opakování, scéna je obklopena stejnými kulisamy a těžko hledané změny vedou jen k lehkým rozdílům mezi skladbami. Nebýt zmiňované živelnosti, která umožňuje celou desku prožít se zápalem, asi by se leckdo začal ošívat když ne nudou, tak minimálně sníženým zájmem.  

I tak mi podle dosavadních zkušeností vychází, že ostřílení veteráni ze sebe vydali maximum, aniž by poklesli na úroveň melodicky povolených svěračů. Tahle příjemná práce z jižní polokoule mě utvrzuje v tom, že Krisiun tvoří čelo tamního metalového proudu.