Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapela Aleska by mohla zaujmout ty z vás, kteří nemáte nic proti hardcoru, metalcoru, proti protáhlejším plochám post rocku a proti řevu, který nahrazuje zpěv a snad tak nějak zdůrazňuje obsah sdělení. Právě někde v těchto intencích se francouzský kvartet pohybuje, mnoho odboček nehledá a po pravdě k tomu ani nemá dostatečně naděleno od Pánaboha.

Stejnojmenné album vyšlo v kooperaci čtyř (pravděpodobně) velmi podzemních vydavatelů a dotaženo bylo do podoby čistě papírové edice, o níž se mluví občas jako o digisleeve, občas jako o papersleeve, občas jako o vinyl replica. Jak kdo chcete. Faktem je, že provedení je to náramné alespoň co do grafické stránky a kdyby mi v tom nebránil vrozený takt, bez rozmýšlení napíšu, že artwork je na tomhle albu to nejlepší ze všeho. Vážně.

V kontextu diskografie jde pak o první long-play desku této ještě stále mladé kapely, které předcházela dvě EP a jedno 3-way splitko.

Úvodní skladba leckomu připomene domácí Esazlesa. Aleska v její první polovině bez větších potíží servírují slušně vytříbenou kytarovou atmošku, kterou následně rozehrávají do emocemi nabitého hardcoru a zní velmi uvěřitelně. A to navzdory hodně slabému hlasovému projevu obou vokalistů, což je fakt, který se mnohem víc projeví až v hudebně jalovějších pasážích. Prakticky hned v druhé skladbě. V ní sice můžeme ocenit snahu kapely rozbít klasickou strukturu kompozice, snahu hledat si svou vlastní cestu a do jinak konvenčního riffování vrznout disharmonické či jinak krkolomné postupy, ale stejně tak nemusíme nic. On ten výsledek působí totiž celkem rozpačitě, nejistě a k The Dillinger Ascape Plan to má bohužel daleko.

Dále po proudu nahrávky jsou to více méně variace na stejné téma, které místy působí uvěřitelněji, místy snad i výborně (nelze nepřiznat), místy uspávají a v závěru skladby Leaves, Trees and Me vytváří (asi nezáměrně) jednoznačný dojem mých oblíbenců ze Sacramenta Will Haven. Je to trochu jak na houpačce, v jednu chvíli vás uzemní výborně podaná kytarová pasáž a dotažená atmosféra, a v zápětí vrátí zpátky do reálu kompoziční tápání, které vede marný boj s mnohem vyššími hráčskými ambicemi.

Z mého pohledu jsou si Aleska nejvíc jistí v kytarově post rockových momentech (zmíněný úvodní song, úvod Leaves, Trees and Me a závěrečná Combler le vide), v nichž se jim dobře daří nastavit a držet poslechovou pohodu, ale v momentě, kdy začnou přitvrzovat, kombinovat a hodně křičet, vytváří chaos a vzbuzují rozpaky. Nedaří se jim pospojovat jednotlivé fragmenty dohromady (což není divu, ono to není jen tak), skladby zní krkolomně, těžkopádně a upoceně. Typickým příkladem budiž song Que reste-t-il? a zdaleka není jediný.

Celkově ale nelze říct, že by to byla slabá deska a Aleska bez rozpaků hodit přes palubu. Má svá silná místa, svoje skutečně slušné momenty a v kapele evidentně něco málo vězí. Jen toho zatím není dost.