Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V loňském roce českokrumlovská kapela Lambda dovršila deset let svého fungování a její třetí album nazvané XIII a vydané na sklonku listopadu lze tak brát jako jistou formu oslavy tohoto určitě pěkného výročí. V zaslané tiskové zprávě se v tomto ohledu píšou docela zajímavé věci, které si myslím, že by stálo zato zmínit a (byť to většinou nedělám a přijde mi to trochu nefér) současně i podrobit určité reflexi. Na druhou stranu recenze je do značné míry volné hřiště pro různé druhy soubojů, třeba i s vlastním egem autora, a tak si říkám, proč ne.

Do značné míry se budu opírat o téměř tři roky starou kolegovu recenzi předchozího alba Vere Modus, které za mě docela výstižně shrnul tak, že …kapela nehýří originalitou, nepřekvapuje, jen sází na slušně silný materiál. Ta deska je instrumentální post-rock tak, jak si ho na první dobrou představujete a osobně bych dodal to, že v něm poměrně zoufale chybí strhující nebo prostě jen silné momenty, s nimiž se v tomto žánru tak nějak automaticky počítá. Vždycky by měla být pořádná příprava, repetice všeho možného, chvíle napětí a pak prostě vyvrcholení, které má posluchače vystřelit kamsi do vesmíru. Lambda je z té kategorie kapel, kterým chybí to úplné finále a za mě tak jejich produkce na předchozí desce byla jedním slovem obyčejná. Nechci použít slovo nudná, protože to by bylo přísné až přiliž, ale že bych jako posluchač nevycházel z euforie, tak to bohužel – nepřistihl jsem se ani jednou, že bych se do ní dostal.

Nová deska dle tiskovky definitivně opouští své stonerové kořeny a vydává se na cestu originálního instrumentálního post-rocku, a tady narážíme na první problémy. Jednak si nemyslím, že by Lambda kdy hráli stoner rock, protože dobrým způsobem syrový a autentický projev EP Space Expres ještě stoner rock nedělá, byť náznaky žánru klidě přiznám … ale tím to také končí. Nicméně slovíčkaření ohledně žánru není podstata. Mnohem zajímavější je druhá část sdělení, která hovoří o originálním instrumentálním post-rocku. Mohl bych se prosím zeptat, čím je tato produkce originální? Podobných desek jsem slyšel bez přehánění desítky a víc to není jenom proto, že od jisté doby se jim cíleně vyhýbám (pocit přejedení se dostavil strašně brzo). Jestli se dál v tiskovce píše, že novinka odhaluje novou kreativní fázi této české kapely, tak za sebe k tomu dodávám, že kapela rovněž disponuje velkým talentem tuto svou kreativitu skrývat před posluchačem.

Pokud si totiž pustíte Vere Modus a plynule navážete poslechem alba XIII, výraznější rozdíl ani nepostřehnete. S ohledem na jeho název bych doporučil si zahrát hru „najdi třináct rozdílů“, ale chápu, že by to bylo hodně škodolibé. Nejsou, nebo jen minimální, třeba tvrdší efekt na kytaře. Nová kreativní fáze představuje další kolekci poměrně stejných písní, které mají opět problém přijít s logickým rozuzlením zápletky v nějakém strhujícím finále. Nic takového neexistuje. Jestli se v tiskové zprávě slibuje, že kompozice jsou propojené hypnotickými melodiemi, které posluchače vezmou na zvukovou cestu časem a prostorem, tak by se slušelo dodat, jaké další chemické prostředky je třeba užívat, aby tahle situace nastala. Protože z mé vlastní zkušenosti se nic takového neděje, ale přiznávám, že s postupujícími roky se u mě víc a víc projevuje cynismus a malá ochota nechat se houpat reklamními sliby.

Poslech desky je za mě spíš taková přehlídka různých vlivů, různých náznaků jiných kapel, které jsou možná nechtěné, možná naprosto nezamýšlené, anebo prostě jen odrážejí to, že v tomto žánru už nic moc nového vymyslet nejde. A tak se v jeden moment přistihnu, že myslím na My Sleeping Karma, pak chvíli na Long Distance Calling, najednou ke mně dolehne rytmika Maserati, hrubší repetitivní riff True Widow v úvodu Lvmen. Anebo prostě nemyslím na nic, protože s postupujícím časem přehrávání má album tendenci splývat do jednotvárné zvukové kulisy, kterou nechávám bez povšimnutí plynout. Opět se mi vrací na mysl slovo „obyčejná“, když přemýšlím, jak hodnotit takovou desku. Ty skladby nejsou v žádném případě průšvih nebo nějaké forma parodie - opětovně se vrátím ke kolegově hodnocení, že kapela nehýří originalitou, nepřekvapuje, jen sází na slušně silný materiál. Osobně škrtám slovo „silný“ a se zbytkem souhlasím. Je to prostě instrumentální post-rock podobný mnoha jiným instrumentálním post-rockům.

Jistá smůla pro kapelu je samozřejmě i to, že deska má velmi plochý zvuk postrádající dynamiku, takže má-li přijít nějaká výraznější pasáž, nějaké dominující finále, hraje stejně hlasitě jako všechno před ním a kýžený efekt se zcela vytrácí. Schopnost desky komunikovat s posluchačem je tímto přístupem k masteringu prakticky umrtvena a v důsledku budete nuceni poslouchat unavující, hlasitý a místy dost zkreslený zvuk - zkuste se zaposlouchat do činelů v úvodní skladbě nebo hodně výživné finále skladby Gate, které zvukově rozpadá před ušima. Bohužel tyhle zločiny proti lidskosti stále někdo považuje za zvuk, a i když ve světě už jsou vidět změny přístupu, tak u nás to bude ještě na dlouho. Při poslechu na sluchátka nejpozději u skladby Communion cítím, že toho mám opravdu tak akorát. Tak špatné to je.