Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O albu „False“ nizozemské veličiny (nejen) death metalu Gorefest se zmiňuju rád a v rámci měsíčních ozvěn docela často. Není měsíce, kdy bych si je aspoň jednou nepustil. Tak mě napadlo, že bych vlastně mohl napsat retro ohlédnutí za jedním z nejdůležitějších milníků evropského death metalu, o kterém se nemluvilo natolik, jak by si album zasloužilo. S podobnými superlativy by se dalo psát víceméně o všech albech, která za svoji kariéru Gorefest natočili, a ruku dám do ohně za to, že leckterý maniak doposud vidí prvenství a korunu všeho v debutu „Mindloss“, respektive pak ve třetí a vynikající desce „Erase“.

Je možné, že vrchol jejich tvorby pro některé bude dvojice hard-rockujících pecek „Soul Survivor“ a „Chapter 13“. Hanbu si rozhodně neudělali ani s dvojicí návratových desek „La Muerte“ a „Rise to Ruin“, které kapelu vrátily do dob mezi „False“ a „Erase“. Tedy středně rychlého deathu s bravurní melodikou v kytarách, hrubiánským hlasem basujícího frontmana a v neposlední řadě s fantastickou rytmikou. Já ale chci hovořit jen o druhém albu „False“, které mi v roce 1992 otevřelo oči, zasadilo ránu na solar a já se zamiloval jednou pro vždy. V Holandsku těch špičkových deathovek bylo víc a každá stojí za nadšený potlesk při vstupu do síně slávy, jenže Gorefest mi sedli nejvíc.

Kde Gorefest na „Mindloss“ rekapitulovali demo éru s brutální tváří se sklonem ke grindu, tam na „False“ konečně představili nové vize, které pak krásně rozepisovali na všech dalších nahrávkách. Zároveň to bylo naposled, kdy se Jan-Chris de Koeijer nořil do propastných hloubek svým megabrutálním growlem, který se nesnižoval k žádnému skučení, bručení a chrochtání. Pěkně z plna hrdla pěl poutavé melodie rozlehlým hlasem silou bijícího kladiva. Stejně tak na tomto albu začali kloubit death metal s doomovou osudovostí, což ostatně činila nejedna holandská horda. Vzpomeňme na Asphyx i Pestilence.

Tempo se od dob „Mindloss“ uklidnilo, atmosféra poměrně pročistila a na řadu přicházelo prvotřídní muzikantství s výborným zvukem v hlavní roli. "The Glorious Dead" beru jako úžasné rozloučení se s brutální minulostí. Tempo zde je ještě kvapíkové, ale už tady prosakuje ojedinělá atmosféra, místy podobná i soundtracku k nějakému thrilleru. Ta se pak promísí s těžkou dvojkou "State of Mind". Nakolik je temná a přes pomalost brutální, je ale i návyková až podmanivá. Dvojice mistrů strunařů Boudewijn Bonebakker a Frank Harthoorn už tehdy uváděla posluchače v úžas svým citem pro harmonické propojování dvou kytar, kdy každá jela svoji linku a přitom se obě nádherné doplňovaly.

Na poměry těžkého death metalu se zde poletovalo v atmosférách a harmoniích, typických spíše pro melodičtější interprety. Zároveň i díky skvělé base frontmana Jan-Chrise de Koeijera (jež rozhodně neplnila účel pouhého ztvrzování, ale udávala tón) je možné si vzpomenout na technické parádičky naprosto odlišných super skupin typu Death či Atheist. Ti šli ovšem cestou složitou a tehdy nepochopenou. Naopak Gorefest si získávali renomé a status hvězdy - zřejmě právě díky své schopnosti přednést šikovné muzikantství v rámci poutavé melodie uvnitř valivého death metalu. Všechny skladby jsou propojeny v jeden celek nití ambientních vsuvek, mluveného slova atd. Není vůbec jednoduché přerušit poslech desky, aniž by se rozbila atmosféra, odnášející vás do sfér snů a nočních můr. Svým přístupem a neortodoxním stylem si Gorefest získali nesmrtelnost.

Ani po čtvrt století nemá „False“ žádnou vrásku. Dá se v klidu poslouchat i dnes a může být inspirací možným následovníkům, kterým múzy naložily dar psát atmosféricky smrtelné melodie jako právě této čtveřici holandských mistrů, kteří to bohužel před časem podruhé zabalili. Své řekli a jdou si dál jinou cestou… Děkuji Gorefest za všechny alba, která nám přinesli a která mi svého času spolu s Edge of Sanity, Grave, Death, Morbid Angel, Carcass atd. pomáhala změnit směr hudebního uvažování a cítění muziky jako takové směrem k větší šíři i hloubce.