Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Představovat kapelu, která doslova psala dějiny, je ehm taková hovadina, že snad i kluci a holky z večerní školy pro mladé Jehovisty tentokrát prominou. Vy, neznabozi, ignoranti, odpad lidské společnosti, kteří snad netušíte, kdože to jsou Jimmy Page, John Paul Jones, Robert Plant a stále dumáte nad tím, v jakém supr asijském tetovacím salónu mohl Dave Grohl přijít k tak zfušované půlce olympijského symbolu, spalte svoje trička Krejdl Of Filth, rozšlapejte všechny boxsety Evy a Vaška, vyzmizíkujte nápis Kabát na vaší seprané džísce, přetáhněte přes hlavu pytel od gumových medvídků a za trest tři dny v kuse poslouchat to nejlepší ze všech ročníků „Mongolsko hledá superstar“!

Led Zeppelin pro mě byli, jsou a navěky zůstanou největší rockovou kapelou všech dob. Tečka. Die hard fandové Pink Floyd, Black Sabbath nebo Deep Purple teď nejspíš překousli myš vejpůl, ale stejně, tohle mi prostě nikdo z vás nevymluví.

Již samotný Aristotelés kdysi formuloval myšlenku, že celek je více, než pouhá suma jeho částí. V případě Led Zeppelin tato věta platí dvojnásob. Nechci nějak znevažovat kvality sólových projektů zbylých tří členů, pár opravdu velmi zajímavých nahrávek s poměrně širokým žánrovým rozpětím by se najít jistě dalo, ovšem i takovému spojení Page / Plant, které v devadesátém osmém vyústilo ve společné, byť výborné, studiové album a k odkazu let sedmdesátých se hlásící ze všech post-zeppelinovských záležitostí zřejmě nejhlasitěji, přeci jen cosi schází…

Může se zdát možná až lehce ironické, že oním hlavním impulsem pro vzkříšení olověného Zeppelínu, trvající více než jen pár prchavých okamžiků, byla smrt. Tedy ten samý důvod, který nakonec logicky vyústil před více jak 32 lety k předčasnému ukončení pouti zdánlivě nezastavitelného kolosu. Je zajímavé, že až skon Ahmeta Ertegüna, zakladatele Atlantic Records, nikoliv takového Petera Granta, manažera a prakticky pátého člena kapely, nakonec dokázal zhojit staré rány, minulost hodit za hlavu a probudit touhu dokázat všem, že „to“ ještě jednou společně dokáží…

A… co myslíte? Dokázali? Popravdě, čekal jsem ledacos spíše v negativním slova smyslu. Před prvním seznamovacím poslechem mi hlavou probleskly fragmenty z několika živých vystoupení Deep Purple, kde pánové chvílemi zněli spíše jako karikatura sebe sama, nežli jako respektovaná legenda, která kdysi posílala všechny do kolen, ale tohle? Upřímně řečeno, po doznění závěrečných tónů Rock and Roll jsem byl naprosto konsternován a skutečně dlouho předlouho trvalo, než mi z obličeje zmizel ten vytřeštěný, tupě blažený výraz. Mladý Bonham sice nikdy nebude jak lev utržený ze řetězu, který v mžiku dokáže zatáhnout nabroušené drápy a plout na vlně lehkého snění za rozhazování plných hrstí voňavého lučního kvítí, nicméně cit pro songy Led Zeppelin a schopnost naladit se na strunu zbylého tria mu prokazatelně neschází. Jimmy Page dokáže s kytarou stále hotové divy, i když se už nepouští do žádných půlhodinových exhibic, stejně je radost sledovat každý kontakt s jeho kytarou, ze kterého pokaždé běhá mráz po zádech.

John Paul Jones je pořád ten starý profík, vždy a za všech okolností, pan muzikant, co to celé drží pohromadě a Robert Plant, zpěvák, šoumen, prostě frontman k pohledání. Tehdy devětapadesátiletého ostříleného harcovníka, který tou dobou sklízel ovace společně s půvabnou Alison Krauss bych rozhodně netipoval na podobně sebejistý a precizní výkon i ve velmi vypjatých pasážích. Ječák dvacetiletého kluka ovšem nečekejte. Ani Robert Plant nedokáže ošálit téměř čtyři dekády lidského života, přesto mohu jen a pouze uznale smeknout. Z celého setu přímo dýchá upřímná radost z hraní, nadhled a elektrizující atmosféra. Všichni čtyři hlavní aktéři si ten večer sedli skutečně na výbornou, navzájem se doplňují, zpočátku jeden druhého tak trochu po očku sledují, oťukávají se, aby s postupujícím časem zcela přirozeně splynuli prakticky v jeden jediný organismus fungující naprosto intuitivně a bez sebemenších zaškobrtnutí. Ona pověstná stará chemie prostě jen tak snadno nevyprchá.

Jestliže se za běžných okolností zpravidla vyhýbám koncertním nahrávkám všeho druhu, včetně těch s pohyblivými obrázky navrch, v tomto případě rád házím všechny předsudky za hlavu. Ochotně a bez keců zapojuji letité dyfidyčko a nechávám se znovu a znovu ohromovat přívalem nevyčerpatelné, opojné energie. Společně s výborným videozáznamem, díky němuž se vám teprve dostane toho správného komplexního zážitku, musím vyzdvihnout i naprosto parádní, dynamický, svěží a vzdušný zvukový kabát, bez něhož by celé snažení všech zúčastněných přišlo naprosto vniveč. Tentokrát tleskám, Johne Davisi, bez ironie.

Celebration Day je nejlepší živák, jaký jsem měl možnost za několik posledních let slyšet. Čekání se vyplatilo. Běžte a oslavujte!