Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pod křiklavě žlutou obálkou by se měl ukrývat nechutně špinavý materiál pobuřující jak svou provokativní seberealizací, tak surovým kloubením noční směny chemického závodu za neustávajícího včelího bodání. Aborym - jedna ze zásadních kapel nemající v lásce uhlazenost ani lásku samotnou, symbol těžké disciplíny industriálního black metalu, připravila nové album Dirty. Po patřičném úklidu regálů s vyřazenými kondíky a vymetení šupin z pod drtičů, vyslechněte příběh, kterak je ten náš svět špatný sám o sobě, netřeba zvláštního rozhledu ani pobuřujících zážitků. Šestá kapitola spojení strojírenství s pudovou smyslností skrytých chlípností a rajcem black metalu je na světě. Přesně na tom samém, na který plive a močí.

Pokud se bavíme o šesti albech kapely, je z čeho vybírat. A já si vybral už v minulosti, což další a další alba jen potvrzují. Na nesvatou trojici Kali Yuga Bizarre, Fire Walk with Us a With No Human Intervention sice dopustit dám, ale jako správná definice Aborym mi úplně stačí. Nezříkám se děl následujících, jen už se mírním v očekáváních a vidím vše s dávkou většího nadhledu. Neřekl bych, že by mi postupem času Aborym vyloženě přerostli přes hlavu, jen s nimi společné chvíle nesdílím s takovým nadšením jako ve dnech minulých. Nevyčpěli, svým způsobem se sunou kupředu, ale ne natolik zásadně, abychom mohli mluvit o experimentálním počínání v experimentální hudbě jako takové. Spíš existuje několik variací na téma neradostného bytí a o továrních přestávkách prezentovaného satanismu.

Novinka Dirty mě dohnala ke konstatování, že není vše špatné, co vypadá tak ostře žlutě, až z toho rudnou oči a bělá obličej. Nahrávku o špíně bych si ovšem představoval krapet špinavější a odpudivější. V otázce zvrácenosti jsem ale plně spokojen, neboť tohle album je zvrácené až až. Jako když vám na zádech klečí cizí podivín a s neskrývaným potěším vám na ně zvrací, což mu nečiní problém se ukojit. Tohle bych řekl, že tam má být a také tam je. Co na Dirty ovšem nevidím, ba ani neslyším, je celkový stimul, který by album vyhnal do výšek, na něž lze z kabiny nákladního výtahu expedice zboží koukat s pootevřenými ústy. Je tu pouze zlomek věcí, z nichž bych cepeněl a mluvil o vynikající práci patřící mezi nejlepší ve svém oboru, i když pro vytrvalejší strojníky s firemním trikem Aborym to tak zřejmě bude. Mně se na podobné závěry Dirty jeví až příliš normální a postrádající něco navíc. Až na jednu výjimku (pulsující a mimořádně povedenou šílenost jménem Across the Universe), se totiž nové album tváří sice neúprosně, přitom melodicky, tvárně i elektronicky toporně (přesně jak by mělo), ale především skoro pořád stejně. Kompozicím samotným není co vytknout, ale celek tělo nebolí jak by měl a pamatuje si jej jen v mlhavé paměti.

Bavme se spíš o standardním splnění svých vysokých nároků, než o revolučním albu. Společnými chvilkami s Dirty se nepřipravíte o drahocenný čas, naopak pocítíte, že Aborym zdaleka neřekli své poslední slovo, že se stále pohybují v pozicích, o kterých se většině může jen zdát a třeba ve finále objevíte ten zdroj špíny, který mi tak trochu proklouzl mezi prsty. Pokud podlehnete, zkuste mrknout také na bonusové CD, které je složeno z nových verzí starých skladeb, jedné písně, co se nevešla na disk 1 a coververzí Pink Floyd, Nine Inch Nails nebo Iron Maiden.