Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Leprous - Aphelion

LeprousAphelion

Ruadek6.10.2021
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Y8 Plus + Niceboy Hive
VERDIKT: Aktuální deska Leprous je živější, energičtější a nadějnější, než jsem po minulé Pitfalls očekával. Překvapuje a vrací se k živějšímu projevu, jaký jí sedí.

Aphelion jako sedmá studiová deska jako následovník rozporuplně přijaté Pitfalls. Většina z vás ji už slyšela, jaké z ní mám pocity já?

 

Tak v první řadě jsem po prvním poslechu věděl, že cesta k ní nebude jednoduchá. Hlavně díky tomu, že jsem nebyl spokojen s některými faktory na Pitfalls, od které se kapela nijak zásadně nevzdálila. Desku lze prakticky nejlépe shrnout jako jisté „probuzení“ po experimentální jízdě, která nesedla všem. Přibylo kytar, živé rytmiky, méně odvážných pěveckých harmonií. Do skladeb se vrací energie, kvůli které jsem si Leprous před mnoha lety oblíbil.

 

 

Deska je postavena na kontrastech, osciluje mezi polohou experimentálního popu a progresivního rocku. O metalu už bych tu dávno nemluvil. Úvodní Running Low, pátá Have You Ever? nebo The Shadow Side inklinují k novodobé poloze kapely, s velkým důrazem na aranže. Ty nejsou nijak složité, na druhou stranu ale jejich promyšlenost v blízkém kontaktu s rytmikou funguje. Ne vždy se ale daří zrovna tady udržet energii, na které Leprous stojí. V některých momentech se deska zastaví a chvíli jí trvá, než na sebe opět strhne pozornost. 

 

Naopak skladby jako Silhouette nebo The Silent Revelation v sobě mají to, co bych označil jako hybnou sílu Leprous. Kytarový rukopis, přesné a technické bicí, výborná basová linka. Celá kapela maká, všechno se správně proplétá. Aranží je tak akorát, aby celek volně dýchal. 

 

A pak je tu zpěv. Určující prvek.  

 

Pokud chcete přijmout Leprous, budete muset přijmout specifický vokální projev Einara Solberga. Kapela na něm staví a nadále se nemohu zbavit pocitu, že ji přerostl. Zároveň musím dodat, že je to jeden z nejlépe zpívajících frontmanů na scéně. Upřímně, snesu ho ale jedině v Leprous, protože má natolik specifický projev, že mi nesedne nikde jinde.

 

 

Aphelion – Apsida, je bod dráhy kosmického tělesa, v němž se nachází buď nejblíže, nebo nejdále od ohniska dráhy, v němž se nachází centrální těleso soustavy, přesněji hmotný střed popisované soustavy kosmických těles. Tak na mě deska působí. Smutná, částečně depresivní, chladná a vzdálená. Někdy ale plná emocí, erupcí, harmonií. Plná kontrastů. 

 

 

 

Aphelion je deska, která nikomu nic neusnadňuje. Potřebuje soustředěného posluchače, který pochopí její pravidla. Pokud se od začátku míjíte, nemá cenu se zbytečně kamarádit. Zároveň kapelu odepsat jen kvůli tomu, že nerozumím jejímu snažení, je škoda. Leprous jsou pojem, který za trochu snahy navíc rozhodně stojí.

 

Kapela se snaží vybočovat, urputně překračovat všechny mantinely a přitom zůstat stejně silná, jako bývala na začátku. Přijde mi, že tady si Leprous uvědomili, co minule ztratili a své rozlety se snažili krotit. Důraznější pasáže, kterých přibylo. Menší porce aranží, živější bicí, více přirozených kytar a jejich melodických linek. Tohle jsem postrádal a jsem rád za to, že si kapela uvědomuje to samé.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

corrvuss / 6.10.21 7:25odpovědět

za mňa zatiaľ 60%...čo mi asi najviac prekáža je Einarova diminancia. Paradoxne je to hlavne jeho spev, ktorý ma dostal k Leprous, ale posledné albumy už je tam toho Einara na môj vkus priveľa.

Jirka D. / 6.10.21 7:43odpovědět

Je to tak a mám to úplně stejně ... jeho projev kapelu zatlačuje kamsi do pozadí a úplně se urval ze řetězu. Přitom třeba rytmická sekce mě na Leprous vždycky fascinovala a teď jakoby spala. Aphelion mě asi baví víc než předchozí deska, ale pořád řádově míň než třeba The Congregation.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky