Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Les Lekin - Died With Fear

Les LekinDied With Fear

Jirka D.1.12.2017
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# TON032) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Instrumentální rocková psychedelie Les Lekin působí jako první pokusy po přečtení úvodní lekce o instrumentální rockové psychedelii. Záměr byl jasný, provedení ale vzbuzuje řadu nepříjemných otázek.

Zkoušel jsem číst oficiální text o Les Lekin v promo materiálech, který je ostatně úplně stejný jako ten v sekci „about“ na bandcampu, a přiznám se, že jsem mu moc nerozuměl. Šel jsem na to tedy jinak. V žánrové ruletě se u tohoto tria z rakouského Salcburku uvádí heavy psychedelic rock a na facebooku je dlouhý seznam kapel, se kterými už LL sdíleli podium (důvod uvádění něčeho takového mně budete muset někdo vysvětlit). A zaujalo mě víc než pár jmen, s nimiž občas vypijeme nějakou tu skleničku - My Sleeping Karma, Naxatras, Blues Pills, Kadavar a třeba Tuber. Jasné?

 

Les Lekin band

 

Pokud ne, tak zbývá už jen osobní zážitek nebo slepá důvěra v mou recenzi, jejíž podstatu bych si dovolil shrnout asi tak: při poslechu Les Lekin jsem se občas nudil tak moc, že jsem měl dojem, jako bych poslouchal nějakou nedoceněnou, ale strašně nadějnou českou kapelu. Je to přesně ten stav, kdy cítíte, jak vám uniká něco hrozně podstatného, něco naprosto zásadního, a že někdo tady musí jet na lehkých drogách a vy stále nevíte, kdo to je a kde se stala chyba. A to je špatně, moc špatně.

 

Z výše uvedených kapel mají LL nejblíž k řeckým Naxatras (čtěte ZDE), pokud se ale omezíme čistě na hudební výraz. Les Lekin hrají taky ve třech a hrají podobně laděný, čistě instrumentální, psychedelický (určitě ne heavy) rock. Tím ale podobnost končí, protože pokud jde o kvalitu (zajímavost, poslouchatelnost, nápady...), pohybujeme se na úplně jiných planetách.

 

Album Died With Fear dosahuje k pětačtyřiceti minutám a je rozděleno na čtyři dlouhé kompozice, které ve třech případech přesahují deset minut hracího času. Je to dost a s ohledem na obsah je to k nepřežití. Problémem produkce této kapely je totiž zásadní absence jakéhokoliv vývoje uvnitř skladeb. Jejich kytarová mlhovina prostě plyne, minutu, dvě, osm, deset a pak skončí. Během toho nedojde k ničemu zajímavému, ničemu, co by ospravedlnilo ten dlouhý čas strávený poslechem. Chybí jakákoliv atmosféra, jakákoliv gradace a bohužel pro Les Lekin - ke geniální monotónnosti Earth to má hodně daleko.

 

 

Možným pozitivem desky by mohlo být to, že ji kapela nahrála živě (opět se nabízí paralela s Naxatras), že celkem živě ve výsledku i působí a že se během post-produkce nenapáchalo mnoho škod. Je to bohužel ale jen jedna z okolností, které dělají dobrou desku dobrou deskou. Ty další - třeba zajímavá hudba - tady ale chybí. A to zcela zásadně.

 

Died With Fear digipak CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky