Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tempelheks - Renegade

TempelheksRenegade

Sarapis19.9.2022
Zdroj: mp3, youtube, bandcamp
Posloucháno na: PC, mp3 player // AKG K240, Koss the Plug
VERDIKT: Tempelheks se ponořili do trochu jiných hlubin a neutopili se. Ulovili odpadlíka s jiskrou v oku.

Odpadlíka, kterého norští Tempelheks přivedli v lednu tohoto roku na svět, byste poznali snadno. Odlitek chlápka dle předobrazu Renegade vyniká otrhanými džínami, kovbojskými botami, bujnou kšticí a knírkem hustoty osídlení Hongkongu. Jistým, lehce tanečním krokem kráčí po krajnici a aroma jeho sexappealu se už z dálky mísí s následky tisíců mil, které při svém putování ušel v jedněch ponožkách. Nejde ani tak o vzdálenost, tenhle Renegade sem totiž dokráčel z úplně jiné doby.

 

Cesta, kterou se Tempelheks vydali, je dost vyšlapaná, místy dokonce pokrytá asfaltem s krajnicí vyznačenou koksovými lajnami 80. let. Ještě donedávna (jinými slovy do nahrávky Midnight Mirror, 2018) jeli v dřevním doom rocku, z něhož tu a tam zavanulo severské folkové melodično. Tomu je na novém albu až na pár vzácných chvilek (např. úvod To Dust) učiněna přítrž. Nyní v Tempelheks dominuje jiný typ energie - do města přišel chlápek z prvního odstavce, roztančil místní holky, vypil bar a borcům z lokální kapely ukázal, jak to všechno zvládnout do 36 minut.

 

Ne každému je nový, komerčnější směr kapely po chuti. Kromě chvály schytávají Tempelheks i kritiku, která se ozývá zejména od dlouholetých příznivců, jejichž tváře se s prvními odkazy na Thin Lizzy nebo mladé Judas Priest posmutněle odvracejí ke starším nahrávkám. Je otázkou, pro koho je to větší škoda. Tempelheks sáhli do hlubin přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, z nichž s nadšenou živelností vyškrábli zásadní principy hard rocku, počínaje syrovostí a konče prostým smyslem nekomplikovat si zbytečně život. Že jim z toho pod rukama vykvetl pomalu hit za hitem - inu, štěstí přeje připraveným.

 

 

V duchu nedbalé elegance se skladby zvolna vybarvují nejprve jako povrchní písničky až do konečné fáze vcelku mazaně zaranžovaných songů. Stejně tak vokál Martina HS nejdříve zaujme svou ledabylou intonací, až je z toho nakonec ten parádní rebelantský zpěv, který sežehne drdol paní učitelky ze ZUŠky na prach. Trochu Billy Idol, trochu mladý Alice Cooper. Naopak instrumentaci jsem věřil od začátku, neboť basa si labužnicky tepe ve svém dobytém území, bicí se drží autentického zvuku a kytarám nestojí nic v cestě. Jen ve vzácných momentech, kdy přichází saxofon, ustupuje vše ostatní do pozadí a ve světelném kuželu vytáčí saxík svůj jackpot na kole štěstěny. Nástup v Hungry Eyes je velmi povedený a nebýt laciného halekacího závěru skladby, vrchol desky by byl dán.

 

 

Album Renegade netrpí žádným výrazným neduhem, pouze snad drobnými nedokonalostmi v rozsahu předchozí výtky a občas průhledným pokusem vytřískat z motivu ještě více líbivosti (např. stopa Bon Jovi v Runaway). Jinak nacházím samá pozitiva, jimž jsem už nějaký ten měsíc dobrovolným svědkem. Každopádně bez určité míry náklonnosti k žánrům, kterým Tempelheks vzdávají hold, se v zájmu vlastního přežití neobejdete. Takže opatrně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky