Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tahle navztekaná parta z Floridy o sobě dala po prvé vědět dlouhohrajícím debutem Taedium Vitae, který vyšel v srpnu 2013 na Southern Lord a představil Centuries jako jednu ze současných sludgem zablácených hardcore kapel. Pokud jste snad neslyšeli, na bandcampu můžete dohnat. Na albovou dvojku jsme si museli počkat až do letošního ledna, tedy zhruba čtyři a půl roku. Proč ta prodleva? Nevím.

Deska The Lights of This Earth Are Blinding na temně hardcorové minulosti souboru sice něco málo mění, ale i tak na ploše 38 minut většinou přináší rychlopalné, ale současně i řádně hutné a špinavé skladby plné vzteku a podladěných strun. Centuries se se svým posluchačem nepářou, nepářou se ani se svou hudbou a jestli v úvodu Wooden Hands zahrají minutu a půl jemných tónů na kytaru, je to zvolnění sice příjemné, ale stejně tak i docela vzácné. Vedle toho jistá přemýšlivost a posun od naprosté přímočarosti k propracovanějším kompozicím je v rámci novinky slyšet zcela jasně, i když oproti něčemu skutečně složitému se pořád bavíme o hodně jednoduchém a jednoduše zahraném albu.

V čem se Centuries liší od jim podobných žánrových kapel? Řekl bych téměř v ničem a projektily vypalované v relativně zběsilém sledu vás rozhodně nezasáhnou ani svou objevností, ani kdovíjakým přínosem scéně. V rychlých momentech leží fundament zvuku Centuries v ostrém a hodně dravém hardcoru, který otupují pouze podladěné nástroje a celkově hutný, těžký zvuk, který jen v krátkých okamžicích svým nahallováním u kytar zabrousí někam k náznakům atmosféry (The Endless Descent). Pro větší zmatek v pojmech a žánrech navíc přidám i silný vliv crustu, který vám bude bušit do uší dost neúprosně a bezohledně.

Přirozený běs alba kromě zmíněné kytarové vyhrávky ve Wooden Hands narušuje několik málo míst, jejichž smysl lze pochopit a přijmout (třeba zajímavá kytara v May Love Be With You Always), ale stejně tak o něm lze s úspěchem pochybovat (závěrečná pasáž v A Bow Across A String). Ostatně i tempo není jednotně rychlé a kapela zkouší i pomalejší, do sludge tažené skladby typu The Climb. Nemyslím si, že by právě tato poloha byla pro ně ta nejpřirozenější a jejich zařazení beru čistě tak, že se tím prospívá zajímavější dramaturgii alba.

Naproti tomu i skladby jako Fury a částečně i závěrečná Nul Orietur jsou svým způsobem uvolněnější a pomalejší, ale jejich atmosferičtější založení (především první zmíněná) je naopak ku prospěchu věci. Nebýt vyloženě opsané pasáže od Cult of Luna, bylo by to velmi slušné sousto.

Ať tak či onak, zopakuju to, co jsem psal už jednou výše - kapela evidentně přemýšlí, zkouší svou jinak přímočarou myšlenku zastavit a rozvinout i do jiných zákoutí, než jaká se jí nabízí na první dobrou. Což ve výsledku působí když už ne objevně a inovativně, tak zajímavě a invenčně určitě, a kapela tak nevypadá jako spolek truhlíků, co se zasekli na modelu z debutní desky. A to je vždycky dobře.