Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lišaj - Mezina

LišajMezina

Victimer7.8.2018
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Ticho je zvrásněné krajinou i zvuky, které nejde pustit z hlavy. Nová downtempová pohoda Lišaj zaparkovala v Nízkém Jeseníku.

S Mikulášem a o Lišaj jsme si už v rámci Echoes povídali. Jak formou recenze, tak v rozhovoru. A taky poctivě poslouchali předchozí nahrávku Szara. Já z pozice posluchače, kterému je podobně laděné minimalistické dílko vždycky po chuti a kterému se dobře přemítá ve společnosti lehkých ozvěn elektroniky. Je to tak trochu o hledání, spojování různých zvuků s konkrétními místy nebo o rozeznávání jednotlivých zvuků a řazení do kategorie živých organismů či strojů. Může to být zábava, tomu věřte. A taky je to o odpočinku, o tom soustředěném. Na Szara jsme se dotkli Baltu a tohle spojení jsem vnímal jako nadějné, svým způsobem ojedinělé a křehce inspirativní. Díky nové nahrávce Mezina jsme zas o společný krok dál a řekl bych i blíž. Ono se to nakonec samo nabízí a hned vysvětlím proč.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/li%C5%A1aj%20harta.jpg

 

Mezina je vesnice nedaleko Bruntálu a kousek pod ní je zase přehrada Harta. A na druhé straně přehrady je docela snadno viditelná obec Roudno. Teď v rychlosti proleťte názvy skladeb, klidně si proleťte i mapy.cz a je víceméně jasno. Už víme, kde jsme. Tento kraj zkrátka v Mikulášovi zanechal nějaké stopy. Uložené poznámky v paměti a zvukové útržky, na které se tyhle poznámky nabalují. Bylo jich rozhodně dost na to, aby vznikla celá jedna nahrávka. Mezina, Roudno a Slezská Harta jsou navíc místa, kam jezdím rád a často i já, takže se mi náramně hodí do krámu o nich psát. Ale o mé psaní tu naštěstí nejde.

 

Mikuláš dal dohromady novou koláž zvuků a hlasů, aby znovu vdechl život překrývanému šepotu v kombinaci s hluky a ve tmě světélkující mystikou lesa. Aby spojil v jeden celek prvky downtempového ambientu a rapu se spoustou dalších vjemů a osobních zpovědí. Po hudební stránce je to docela dobrá hra na schovku, pokud nejste s takto orientovanou produkcí příliš často ve styku a řekl bych, že dost tajemnosti a různorodých domněnek zbylo i na ty, kterým stojí za to se tímto směrem vydat častěji. Hlas, který potom tichý hluk z Bruntálska doprovází je na bázi rapu či deklamace. Ztišené, neagresivní, podkreslující.

 

 

Aby bylo v mlze Lišaj ještě o něco jasněji, zkusím hudbu pojmenovat jako střet zvuků přírody se zvuky civilizace, města. Nebo klidně jako setkání přírodní autenticity se stroji, v tomto případě moderními vymoženostmi, díky kterým se podařilo vše zachytit a dostat do finální podoby. Hudbu Lišaj lze vnímat jako poletující hmyz stejně dobře jako dozvuky vzdálené fabriky, která přes den není slyšet, ale v noci její ozvěny dojdou až k místu, odkud lze vleže nad Mezinou dobře a dlouze pozorovat noční oblohu. Nechat se unášet, vstřebávat detaily a meditovat.

 

Mezina je především relaxace, ať už se na to dívám různým pohledem. Během titulní skladby, ve které zahostuje Sweeps 04 jsme nejblíž ambient/industriální kapse, která se nahrávce lehce vymyká a posílá ji od přírody blíž k městu, ale jinak je to čisté snění a pohyb po vrstevnicích sopečného původu. A schválně... jaký je vlastně rozdíl mezi zvukem deště na konci skladby Roudno a jaký je ten industriálně chladný, který by měl pohánět skladbu před ní? Vždyť jsou tady spolu, kousek od sebe. Ten pověstný kousek je v tom všem kolem a Mezina se to snaží spojovat. A já myslím, že to dělá dobře.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky