Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lo! - The Gleaners

Lo!The Gleaners

Jirka D.17.4.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Obilné klasy na obalu desky jsou to nejpříjemnější, co vás při poslechu čeká. Všechno ostatní bude spíš jak karabáčem přes záda.

Šestnáct let na scéně a čtyři dlouhohrající desky už je historie, se kterou je nutné počítat, byť by se někomu mohlo celkem oprávněně zdát, že poslední roky bylo u australských Lo! poměrně ticho. První tři alba s bonusem jednoho EP se vešla do období šesti let a stejně tak dlouho jsme si museli počkat na novou desku, která se konečně vyloupla na svět na začátku dubna. Stalo se tak na Pelagic Records stejně jako v případě předchozích dvou alb (Monstrorum Historia 2013 a Vestigial 2017), což samo o sobě už dává minimálně tušit, o jakou hudbu přibližně půjde a že očekávat určitý kvalitativní standard je zcela na místě.

 

Žánrově lze tenhle kvartet ze Sydney zařadit kamsi do širokého prostoru post-metalu či post-hardcoru, a to z té kategorie, kde nejde ani tak o rozlehlou plochu nálad a emocí, jako spíše o destrukci posluchače hudebními metodami na hraně slušnosti. Ano, Lo! jsou mnohem víc hardcore a z metalu si berou hlavně hustotu kytarového zvuku ne nepodobnou kapelám z žánru sludge. Máte jasno? Snad aspoň trochu...

 

Lo! band

 

Deska The Gleaners je z nahrávek toho druhu, kterým jejich čtyřicet minut postačuje k vyčerpání kapely i posluchače. Jedním slovem intenzivní. Nervní. Zneklidňující. Prostředkem k dosažení účinku možná překvapivě není úplně současný zvuk, žádné disonance a složité rytmy hrané na přeskáčku, ale spíš zvuková abrazivnost, jejíž kořeny jdou minimálně dvacet let nazpět. Řádně hutná a současně ostrá kytara, nařvaný a často zkreslený vokál, jistá animálnost v projevu, nasazení, nekompromisnost. K tomu melodie na hraně rozpoznatelnosti a produkce ořezaná na hranu, žádný elektro bordel okolo a licenční poplatky za složitý balík softwaru. A zajatci se neberou.

 

Jednotlivé skladby jsou většinově přiměřeně krátké, razantní a od klasické kompozice posunuté do lehkého chaosu, který rády šíří kolem sebe. Jistá licence propracovanosti přichází až s titulní skladbou, která svým časem přesahuje osm minut a v níž kapela jasně ukazuje, že jednoduchost pro ni není východisko a že přemýšlivost je jedním z nástrojů. Možná právě s ní lze zahájit poznávací cestu deskou, která od toho momentu začne otvírat svá zprvu skrytá zákoutí a zcela jasně přesvědčovat, že nejde jen o hutný kytarový bordel. Následně skladby jako Kleptoparasite nebo Cannibal Culture pak vyrostou do velmi slušného rozpětí a vlastně zcela přirozeně posluchače vrátí na začátek k opětovnému, tentokrát mnohem soustředěnějšímu poslechu, který díky zmíněné hudební nervozitě nemusí naskočit hned na první dobrou.

 

Limity samozřejmě jsou a časem přijdou rovněž, ať už půjde o hodně nekompromisní přístup k masteringu, o výrazné vytažení kytary třeba na úkor baskytary, kterou lze často podezřívat, zda vůbec něco hraje (Rat King), nebo o blbě znějící a jaksi zastrčené bicí. Stejně tak u poslední skladby jeden zapochybuje, jestli už neměla být v roli nějakého bonusu nebo jasného kandidáta k dopracování či přehodnocení toho, jestli čisté zpěvy jsou skutečně to pravé. Prostě není všechno zalité sluncem, ale tak už to v životě chodí a toho dobrého lze najít poměrně dost. Pokud ovšem nemáte problém si pod pojmem „dobrý“ představit ekvivalent rány karabáčem přes záda. Nebolí to dlouho.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Fiskule / 3.3.23 11:15

No člověče nevím, jak s tou recenzi naložit. Napsat ve třetím odstavci, že jsi kapelu vlastně nikdy nemusel... to je stejný, jako když Jirka v recenzi na folk-metalovou desku napíše, že folk-metal nikdy neměl rád. A v recenzi na Finskou kapelu se dozvím, že recenzent vlastně celou tuhle Finskou scénu nemá rád. Proč to tedy recenzovat, kidyž mě to zcela míjí? Vyčítat Muse ty Queen, který mastí už docela dlouhou dobu je trochu pozdě. Mě to k nim naopak výborně sedí. Že má kapela vzory, ke kterým se hlásí, je špartně? Tiuhle desku vidím především jako barvitou, chytlavou a povedenou. I když není rozhodně na víc než 70%.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky