Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
London Grammar - Truth Is a Beautiful Thing

London GrammarTruth Is a Beautiful Thing

Ruadek12.12.2017
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Zopakování předchozí šablony, zachování stejného výrazu. London Grammar už neudivují, jen hrají stejné divadlo v menších kulisách. Vyznívají jako jedno velké sólo pro Hannah Reid a přitom mají na víc.

Nottinghamská parta London Grammar se hlásí s druhým počinem. Deska vyšla v červnu tohoto roku a má příjemný název, Truth Is a Beautiful Thing. Souhlasím s tím. Každopádně pojmenovat desku a dát jí nějaký koncept, to ještě nemusí být nijak složité. Složitější výzvou je to, jaký materiál byla schopna kapela složit. Jde vůbec překonat hypnotickou, překrásně přitažlivou první desku?

 

Okolo této kapely se děly, už od jejího zrození, velké věci. Lépe řečeno, kapela vznikala za účasti velkých jmen lidí, kteří pro hudební scénu něco znamenají. Producenti, co stojí za oběma jejich počiny, dělají pop a indie věci ve velkém, což vás nutně nemusí vyděsit. Muziku London Grammar spoluvytvářejí a produkují lidé okolo Faithless nebo Dreadzone. A to je pouze nástřel těch známějších jmen. Jejich muzika se pohybuje kdesi na pomezí indie scény a tanečních rytmů, od prvopočátku pevně spjatá a opřená o výrazný hlasový projev Hannah Reid. S deskou druhou je to nakonec ještě výraznější, až by se dalo říci, že se jedná spíše o sólový počin samotné zpěvačky, než projekt kapely jako celku. To je jedinou a nejvýraznější slabinou desky, přičemž bych zde klidně mohl v návaznosti ocitovat její název. Tak to prostě je.

 

Truth Is a Beautiful Thing klidně plyne na rozloze kulaté hodiny, po kterou se ani na chvíli nezčeří voda výraznějším motivem nebo změnou plánu. Jakmile v první Rooting for You poprvé zazní hlas Hannah, jste zase doma a jako by od konce první desky neuplynula více než minuta, okamžik, mávnutí ptačích křídel. Vokály se množí, jsou opět ve více stopách a dominují. Jediné větší harmonie jsou ty, které rozvibrují hlasivky. Veškerá nástrojová podpora je v symbióze s hlasem, nic ani na chvíli nevykročí jiným směrem. London Grammar vždy šli cestou velkých refrénů a zároveň se pohupovali v intimní atmosféře, jako byste si je pozvali domů do obýváku. Jen zhasnout a tiše poslouchat. Na to je hudba této party ideální.

 

S novou deskou se vše opakuje. Bohužel, té doslovnosti a téměř opisování podobných motivů je spousta. Nejsem zastáncem toho, aby kapela s vlastním výrazným projevem měnila desku od desky svůj výraz - třeba proto, že by se tak zalíbila kritice a byla za neustále se vyvíjející hledače a průkopníky. To brzy unaví a pro mnoho kapel je to nelogické. Spolu s textem a vnitřním rozpoložením je třeba tvořit to, díky čemuž je máme - nebo jsme měli rádi. Druhá deska hovoří stejným jazykem o stejných věcech. Už díky podobnosti s minulou deskou o dost méně intenzivně.

 

 

U takto výrazných aktérů je přesto trochu škoda, že se snaží pouze zopakovat to, co už dotáhli k dokonalosti minule. London Grammar jsou, čemuž poměrně dost věřím, velice šikovní muzikanti a skladatelé. Dokáží rozehrát velké divadlo s minimem nástrojů, jen s patřičným důrazem v tom nejlepším světle, co se mihne a zase zanikne. Teď bez metafor. Mají smysl pro timing, jaký by brala většina indie spolků. A zoufale se opakují, což jim ubírá kredit. Na druhou stranu je deska i přesto celkem příjemná, dá se na ni jako na společnost, podkres, zvyknout. Ale není to na takovou kapelu málo?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky