Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lucifer

Lucifer's ChildThe Illuminant

Garmfrost7.4.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: The Illuminant je nahrávkou plnou chutí. Majestátní i neurvalou…

A je to tady znovu. Řecká scéna vypustila do světa další skvělou nahrávku. Ještě se nerozpálily první paprsky démonického slunce na plno, ale kolem je pořádné horko. Lucifer's Child už dávno nejsou seskupením mladých muzikantů, známých ze svého působení ve slavných kapelách. George Emmanuel se stal respektovaným hudebníkem, studiovým hráčem, zvukovým mistrem i producentem. Jeho otisk nalezneme v nejedné nahrávce (nejen) řeckého panteonu. V podobných superlativech bychom mohli pokračovat a chválit bubeníka Nicka Vella (Chaostar) a hlavně sympatického křiklouna Maria Duponta, jehož vzteklý řev strašně rád poslouchám. V sestavě Lucifer's Child máme změnu. Odešel jeden ze zakládajících členů, Stathis Ridis (ex-Nightfall). Jeho místo nahradila mladá krev, teprve pětadvacetiletý Kostas Gerochristos, jehož lze znát z black/deathové vzrůstající hvězdy Decipher (zkuste a neprohloupíte).

 

The Illuminant vychází sedm let po The Order, což s ohledem na vytíženost členů není překvapující vlastně vůbec. V mezičase si kapela mrskla splitko s Mystifier nazvané Under Satan's Wrath a sbírala čerstvou inspiraci. The Order bylo a stále je hodně vysoko nastavenou laťkou, kterou sestřelit není lehkou záležitostí. Druhá deska byla doslova kometou s výbušným potenciálem, co doposud neshořel. Očekávání bylo nemalé.

 

luciferschild

 

Hned úvodní vypalovačka Antichrist je důkazem, že The Order má zdatného následovníka, který kapele ostudu opravdu neudělá. Antichrist plný blastů s agresívními výbuchy posluchače vhodí přímo do oka uragánu. Bez debat nejextrémnější song Lucifer's Child láká na sálající žár, jehož zuřivé tendence působí závratě. Je samozřejmé, že luciferovy děti jsou především atmosférickými náladotvůrci, čehož důkazem je hned následující As Bestas. Volnější tempo, akustické kytary uvnitř hlomozícího prostředí činí ze skladby hymnu, u které si představuju, co se mnou udělá na koncertě, bude-li. V The Serpent and the Rod se vrací do hry svižné tempo a surovější tlak. Bicí nástroje jsou tentokrát doslova utržené z řetězu. Nick Vell je všestranným hráčem. V klidu si vyklepává éterický rytmus v ambientní skladbě, umí být hodně groove, brutální a těžkopádný stejně jako je rychlý jako vítr. Je dobré ho mít v sestavě. To se pak hobluje. To se pak sóluje… Klipová skladba Ichor navazuje na As Bestas. Tedy na melodie a pozvolnější rychlost. Skladba není lehoučkou sladkostí zejména díky skvělému Mariovi, který ze svého projevu neuhne a neuhne. Naštěstí. Je jednou z jistot, které The Illuminant nabízí. Vedle virtuózní hry všech členů je Dupontovo vzteklé odsekávání tím, co chcete a potřebujete slyšet.

 

Nabízí se názor, že The Illuminant jede podle vzorce – náser, melodická rubanice, náser, melodická rubanice. Po Ichor následující Righteous Flama je další groove hoblovačkou se skandujícím refrénem se zrychlujícími vstupy. V Curse pod rytmickým spodkem pulzují neskutečné melodie. Na ty si však musíte počkat. Tušíte je, vnímáte je, ale pokaždé se schovají, a ve vás bublá nedočkavý vztek. Atmosférický zážitek je neokoukaný a pro skladbu i album určující. Lucifer's Child se od svých dřívějších vzorů vzdálili místy k nepoznání. Děti už dávno nejsou děti, ale vzpurnými následovníky. The Heavens Die trochu nabourává moje tvrzení, protože tady ty vzory slyšíme, ať chceme nebo ne. Ale je nám přitom moc dobře. V závěru nahrávky se objevují mocné emoce. And All Is Prelude je skladbou těžkou. Tíživou a nevšední.

 

Byl jsem zvědavý, jak se projeví nepřítomnost Stathise Ridise, který patřil mezi pilíře kapely a byl jejím producentem. Přiznám se, že nečíst to, nepoznal bych nic. George Emmanuel zachoval všechny dobře známé ingredience a poznávací prvky Lucifer's Child. Vše je takové, jak má být. Přitom je znát, že se kapela neustále vyvíjí. Zvuk je příjemný na omak i na chuť, je metalově špinavý, je ryzí, je mohutný i intimní. Taková je i třetí dlouhohrající nahrávka řeckých dětí Luciferových. Je plná chutí, je zlá i něžná. Je majestátní i neurvalá. Je výborná a je fuk, jestli je lepší nebo horší než předchozí počiny. Užívám si všechny. Jediné, co mě příliš neoslovuje, je obal. Zvolené odstíny i motiv ke mně neumí promlouvat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky