Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lunatic Soul - Walking on a Flashlight Beam

Lunatic SoulWalking on a Flashlight Beam

Jirka D.1.1.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC v práci / Evolve Blues R222
VERDIKT: Čtvrtá řadovka Lunatic Soul, u které se pro tentokrát se nespěchalo. A je to znát.

Mariusz Duda se výzev evidentně nebojí. Loni na svět poslal novou deskou své domovské kapely Riverside, letos tu máme už čtvrtou řadovkou sólového projektu Lunatic Soul. Právě rychlý sled a z něj plynoucí uspěchanost jsem cítil z předchozí nahrávky “Impressions”, která přišla rok po bílém albu, mnoho výrazných dojmů ve mně nezanechala a s časem ještě zešedla. Logicky se k ní moc nevracím a stále vede album černé se svými neveselými vizemi.

 

Tři roky utekly neuvěřitelně rychle (trochu se toho děsím) a je tu deska nová. Temným vizím odzvonilo, nová cesta vede kamsi ve směru světelného paprsku a hlavně si sama pro sebe krade nemalou porci času. Přes hodinku trvající album je dost. Navzdory tomu nemám s hrací délkou problém, “Walking on a Flashlight Beam” si pouštím především v práci a při práci, dokonce i při práci na recenzích jiných kapel, a pro takový účel mi naprosto vyhovuje. Přiznávám, trochu kulisa, ale i pro tyhle účely mi nemůže hrát kdekdo a kdeco a i pro ni si vybírám přes možná zrezlé, ale o to nepropustnější síto.

 

Mariusz Duda

 

Nerad bych ale novou řadovku Lunatic Soul degradoval na naprosté ambientní šumění kdesi v pozadí (někde tam časem skončila předchozí “Impressions”), protože její obsah má k podobné degradaci hodně daleko a na mnoha místech je naopak natolik zajímavý, že myšlenky ponořené do díla kapitalismu zvedají hlavu a zabírají, chytají se, obdivují. Hlavní příčinu bych viděl ve větší rockovosti nahrávky, která se i přes silnou elektronickou auru probíjí vpřed, dělá desku rytmicky zajímavou a členitou, na některých místech i příjemně gradující (třeba závěr “Shutting Out The Sun”). Snad nejvýraznějším dojmem na mě působí baskytara - tvrdá, určující, možná trochu směřující k Wilsonovu Havranovi ("Gutter").

 

Druhé pozitivum je větší přítomnost zpěvu a obecně písničkovosti. Album tak působí živěji (to berte s rezervou poplatnou produkci LS), poslouchatelněji a jaksi mile. Duda má velmi příjemný hlas a taková “Cold” je díky němu skutečným balzámem. Podobně funguje “Treehouse”, která mi svou náladou lehce připomíná poslední Antimatter, ale problém v tom nehledám. Vedle toho se místy nechytám, to když největší prostor dostane elektronika a skladba pak působí dojmem, jakoby si Varg Vikernes hrál v lochu se synťákem (jasně, třeba “The Fear Within”). V takový moment opět kloním hlavu k dílu obživy a desku nechávám plynout osamoceně.

 

Ať tak či onak, album “Walking on a Flashlight Beam” se povedlo. Mariusz Duda namíchal koktejl nálad a pocitů dostatečně  podepřený pevným hudebním základem, s fantazií a lehkostí, který nechává stát rozpačité pocity z předchozí desky opodál. Nepopírám, že inspirace u jiných (hlavně Wilsona) tu hrají svou roli (v polovině “Pygmalion’s Ladder” se dost okatě objevují momenty ze Storm Corrosion), ale dojmy z desky mi to nekazí a pro mé účely mi to stačí. A teď zase do práce.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek / 5.1.15 12:23odpovědět

...i mě se líbí. První deska tohoto projektu je dodnes zcela zásadním dílem, které Duda jen těžko překoná ale snaží se a tentokrát v tom zase cítit -občasně- síla. Jsem spokojen.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky