Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Do dnešního dne mám v paměti zafixovánu rovnici Exodus = Zetro = Hatriot. Pro rok 2014 si můžu zatrnout, že se na tomto výrazu nic moc nezměnilo. Jedna ze změn sice proběhla na kytarovém postu, ale to, že ho zaujímá nové jméno (Justic "J.C" Cole), není v celkovém soundu kapely patrné. Pro někoho dobrá zpráva, pro mne nikoliv. U debutu Hatriot jsem volal po větší pestrosti, ale byl jsem tolerantní k novému souboru na thrashmetalové scéně, který potřeboval okázale ukázat, odkud vanou větry. A Souza klan po roce přichází s dalším rozžhaveným kouskem kovu. Podařilo se předvalek injektovat nějakými méně tradičními prvky, nebo se jen pustily stroje a válcuje se opakovaná sorta? Na druhou stranu je možná dobře, že někdo připomíná Exodus, neb tento soubor je do dnešních dní vycucáván velkými rybami o výtečné kytaristy.

U debutu Hatriot jsem plival na nepůvodnost a zastaralost hudby. Dnes tomu není jinak a musím si přichystat nejednu slinu. Byť uznávám, že se Hatriot snaží svůj výraz posunout do rozmanitějších vod, než tomu bylo při premiéře. Nejprve soukolí thrashingu pomalu roztáčejí, aby světu ukázali, jak se hraje klasický thrash metal, který už má na hrbu tři desítky let od zrodu. Zetro štěká, co mu léta dovolí, ale mám pocit, že jeho jedovatá slina ztratila na účinku, což je škoda. Co mi opravdu smrdí, je pokřik charakteristický pro Testament, okatá výpůjčka a není jich málo. Hatriot umějí být tvrdí a nesmlouvaví a stejně tak i lehce melodičtí, jak to dokázali Exodus či Kreator. Další hrubou výtku mám ke skladbě "Superkillafragsadisticactsaresoatrocious", zde se začíná album bortit a další doslovná výpůjčka z "Bonded By Blood" v refrénu mi svou vyčpělostí opravdu kazí poslech z alba a dělá z něj rozmazanou x-tou kopii.

Na druhou stranu se Hatriot povedlo vyklouznout ze smyčky jednotvárnosti, na které se oběsila prvotina. Nedrtí a nedští plameny s každým zářezem na albu. Jejich hra a rozmanitost skladeb se začínají rozvíjet, ale k blahořečení a postupu z baráže je zatím dosti daleko. Navíc ony snahy trochu rozkošatit výraz už zde také byly a nazvat je pokrokem v rámci stylu je kosti lámající a rozumu odporující. Kytarová sóla jsou ze sféry halabala, hlavně aby byla, schází základní myšlenka, jak je zapojit do celku. Možná by bylo opravdu lepší, aby Hatriot spíše jen hrnuli, než aby začínali laborovat, protože v okamžiku kdy zvolí přemýšlivější rozjezd, zní jako zástupy jiných hledačů východu z thrashmetalových labyrintů zmaru. Navíc nedokáží vybudovanou atmosféru prodat a lacině ji rozdupou bezduchou mlátičkou. Zetro osobně se písněmi vine jako žiletkový drát, dokud ho nepřestřihne změna směřování skladby do klidnějších poloh. Děje se tak především v delších kompozicích a kupodivu jich je třetina v délce přes sedm minut. V těchto otylejších kusech se nejvíce naznačuje snaha o změnu a posun, ale v součinnosti s tím vyvěrá na povrch i skladatelská nemohoucnost. Většina záměrů není dotvořena a povětšinou jsou jen letmo nahozeny.

Jediným výrazným plusem je, že skladby doznaly větší dynamičnosti a změn tempa. Mezi ty nadějné patří "The Fear Within", výraznější a kvalitnější kus na albu nenacházím. Povětšinou se vyšívá obligátním thrash vzorcem, který v USA patentovali kolem roku 1984. Pokusy o disharmonická sóla jsou z ranku dětských nevinných hrátek. Delší skladby, mimo výše zmíněné, by nejvíce potřebovaly nůžky, aby se rostoucí nápadová holina ukryla mezi řídce rašící stébla nápaditosti. Výsledkem je dobré thrash metalové album plné řemesla bez jediného pamětihodného momentu.