Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mariusz Duda se výzev evidentně nebojí. Loni na svět poslal novou deskou své domovské kapely Riverside, letos tu máme už čtvrtou řadovkou sólového projektu Lunatic Soul. Právě rychlý sled a z něj plynoucí uspěchanost jsem cítil z předchozí nahrávky “Impressions”, která přišla rok po bílém albu, mnoho výrazných dojmů ve mně nezanechala a s časem ještě zešedla. Logicky se k ní moc nevracím a stále vede album černé se svými neveselými vizemi.

Tři roky utekly neuvěřitelně rychle (trochu se toho děsím) a je tu deska nová. Temným vizím odzvonilo, nová cesta vede kamsi ve směru světelného paprsku a hlavně si sama pro sebe krade nemalou porci času. Přes hodinku trvající album je dost. Navzdory tomu nemám s hrací délkou problém, “Walking on a Flashlight Beam” si pouštím především v práci a při práci, dokonce i při práci na recenzích jiných kapel, a pro takový účel mi naprosto vyhovuje. Přiznávám, trochu kulisa, ale i pro tyhle účely mi nemůže hrát kdekdo a kdeco a i pro ni si vybírám přes možná zrezlé, ale o to nepropustnější síto.

Nerad bych ale novou řadovku Lunatic Soul degradoval na naprosté ambientní šumění kdesi v pozadí (někde tam časem skončila předchozí “Impressions”), protože její obsah má k podobné degradaci hodně daleko a na mnoha místech je naopak natolik zajímavý, že myšlenky ponořené do díla kapitalismu zvedají hlavu a zabírají, chytají se, obdivují. Hlavní příčinu bych viděl ve větší rockovosti nahrávky, která se i přes silnou elektronickou auru probíjí vpřed, dělá desku rytmicky zajímavou a členitou, na některých místech i příjemně gradující (třeba závěr “Shutting Out The Sun”). Snad nejvýraznějším dojmem na mě působí baskytara - tvrdá, určující, možná trochu směřující k Wilsonovu Havranovi ("Gutter").

Druhé pozitivum je větší přítomnost zpěvu a obecně písničkovosti. Album tak působí živěji (to berte s rezervou poplatnou produkci LS), poslouchatelněji a jaksi mile. Duda má velmi příjemný hlas a taková “Cold” je díky němu skutečným balzámem. Podobně funguje “Treehouse”, která mi svou náladou lehce připomíná poslední Antimatter, ale problém v tom nehledám. Vedle toho se místy nechytám, to když největší prostor dostane elektronika a skladba pak působí dojmem, jakoby si Varg Vikernes hrál v lochu se synťákem (jasně, třeba “The Fear Within”). V takový moment opět kloním hlavu k dílu obživy a desku nechávám plynout osamoceně.

Ať tak či onak, album “Walking on a Flashlight Beam” se povedlo. Mariusz Duda namíchal koktejl nálad a pocitů dostatečně  podepřený pevným hudebním základem, s fantazií a lehkostí, který nechává stát rozpačité pocity z předchozí desky opodál. Nepopírám, že inspirace u jiných (hlavně Wilsona) tu hrají svou roli (v polovině “Pygmalion’s Ladder” se dost okatě objevují momenty ze Storm Corrosion), ale dojmy z desky mi to nekazí a pro mé účely mi to stačí. A teď zase do práce.