Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lurk - Kaldera

LurkKaldera

Victimer12.3.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps) / iPool promo
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Slabost pro finský doom nekončí ani s druhou deskou LURK.

Po čase se přihlásili Doomentia Records a vrhli do redakce hrst digitální špinavosti. Ke mně se zatoulalo přesně to promo, které je pro mne stvořené, neb jeho finská škola už několikrát poplivala můj čistý dojem z doom metalu a provedla pár nemocných úprav. Namátkou bych připomněl old schoolové mohykány Hooded Menace, basující primitivy Horse Latitudes nebo skřípající mrzáky Loinen, které když jsem slyšel poprvé, smrděli zkaženým masem vlastních příbuzných, cosi u toho kouřili a každou chvíli je hledal docent Chocholoušek. Hezký pohled to nebyl.

 

Na LURK se dá dívat o něco vlídněji. Vypadá to, že chlapci nic neberou a pokud ano, mají to pod kontrolou. LURK jsou čtyřhlavá tuhá mašina oscilující mezi vyžilou dámou s kosou v pařátu a plazivým doom metalem staré školy. Jejich druhá fošna nehledá nic, co by tu ještě nebylo, przní si to po vlastní ose, ačkoliv s jedním malým problémem, který plácne přes uši. Tím je myšlena vokalistova záliba v hrdelním zalykání na způsob démona de Koeijera, jemuž v Gorefest zatlačila hlasivky do krku samotná smrt. Ano, tento výstavní chrchel nyní produkuje svým dobře nastudovaným způsobem také mládenec Koskinen. Nehodlám se v tom dále vrtat, ale místy je jeho zánět diagnostikován s naprosto stejnými příznaky. Ovšem k hudbě samotné. Nic jako klávesy, vesmírný povlak z astrálních peřin, nic křiklavě nestandardního zde není potřeba slyšet. Jen se občas do husté kombinace přidá něco smyčců, za což může hostující trojice klasicky vzdělaných hudebníků. Tím se kapele dostává poměrně zvláštního soundu, který holandským řízkům namletým ve finských chatrčích dodá něco dramatizace a někdy až disharmonických choutek. A má se to k světu.

 

https://scontent-a-fra.xx.fbcdn.net/hphotos-ash3/t31/1517951_722621071082547_710226092_o.jpg

 

Kdepak, LURK mají pod čepicí. Není jim cizí melodie, byť se po celou dobu alba snaží tvářit soustředěně neústupně a příliš neplakat na úkor těžké práce v podzemním hájemství lopat a rýčů nočních hrobníků. Basující a nízko položená hudba se výjimečně dostane výš melodickým vývěrem z hlubin a drobně netradičním motivem. To vše pak dá zapomenout na nějaké Gorefest, za kterými se stejně už zavřela poslední vrata. Je fajn být pořád v jakémsi poloprovozním neklidu a přesně tím je tahle banda zajímavá. Album se tváří, že se na něm nic převratného neděje, ale umí si vymyslet pár zpestření, jenž vytrhnou z primitivně zarudlé letargie. Přes drobné výtky a nesrovnalosti ve mně "Kaldera" nakonec vyvolalo pozitivní dojmy, které jsem na začátku vlivem spojení lokace a stylizace kapely sám sobě předpovídal. Nevadí tomu fakt, že LURK nic nového neobjevili, ani to, že se urvou z řetězu jen nedopatřením a zrychlit prakticky neumí. Umí prodat ta místa, kde jsou sami sebou a v potřebném doomovém prokletí zároveň.

 

S jídlem roste chuť a platí to i pro LURK. Poměrně nezáživné pokusy prvních poslechů jsou minulosti, z mršiny začaly rašit první květy a i když se tváře hudebníků na prvních pár barev tlemí s nejistotou, dojem z desky je přesně takový. Tuhý, ale stravitelný chod, jímž se nepřejíte, přidat chcete až další den, ale zároveň s tím nekončíte. LURK je třeba vyzkoušet.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky