Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lvcifyre - The Broken Seal

LvcifyreThe Broken Seal

Garmfrost24.12.2021
Zdroj: CD, 6-panelový digipak
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Lvcifyre rostou, ale zůstávají nekompromisní, zlí a temní...

Démoničtí Lvcifyre nehýří přehnanou aktivitou, na jejich desky si musíte počkat, ale čekání se v jejich případě vyplatí. Ještě v dobách Mortem zine jsem propadl jejich šílenému debutu The Calling Depths. Mixem blacku s deathem prosakovala animální zuřivost v takovém rauši, až jsem si slintal na boty. Na temnější a zatěžkanější styl následujícího počinu Svn Eater jsem si musel zvyknout. Posléze jsem pochopil, že kapela roste a já s ní. Láska až za hrob. Brutalitu a zuřivost Lvcifyre jsem hltal. EP Sacrament minulo mé ocenění. Nenašel jsem si k němu cestu a zřejmě to tak i zůstane. Letošní dlouhohrající placka The Broken Seal pokračuje v cestě za smrtí a zastihla kapelu v parádní kondici.

 

Při poslechu novinky mě často napadne, že Lvcifyre jsou vlastně nedocenění. V podstatě patří mezi absolutní top extrémní scény, nicméně svoje vědí pouze zasvěcení. Jestli je to dobře nebo špatně, nevím. Každopádně by si zasloužili daleko větší uznání, než jakého se jim dostává. Lvcifyre na The Broken Seal nutí posluchače ponořit se do pořádné hloubky. Nic mu nedá zadarmo. Ani po opakovaném poslechu nemají skladby na novince jasné kontury. Jistý je fakt, že deska už tolik nesází na zběsilost projevu a více se věnuje gradování atmosféry, pilování špičkové hráčské techniky a misku vah na hranici mezi blackem a deathem tentokrát přesouvají více k deathmetalovému světu.

 

Po prokousání se prvotním nadšením a hradbami hluku začnou na světlo vykukovat místy až dronové manýry. Rytmicky je totiž The Broken Seal velice pestrou nahrávkou. O Menthorově umění není potřeba spekulovat. Jeho rejstřík je vskutku bohatý jak na hvězdná jména, tak stylový rozptyl. Spolu s T.Kaosem a backingovým screamerem Markem of the Devil tvoří neskutečnou magii. Graficky vymazlený booklet s děsivými motivy pomáhá náladě desky očarovat posluchačovu pozornost a nalákat nejen si prohlédnout malůvky, ale také aby si přečetl ponurá poselství alba. Když nepochopí texty doslovně, může se nechat nést oslavou Velkých starých zemí Khem a ohavných božstev.

 

lvcifyre

 

Nevím, zda o skladbách hovořit jako o složitých monstrech, nebo přímočarých řezbách. Obě strany mince tvoří The Broken Seal. Rytmicky šamanská Tribes of Khem vyburcuje hnusné démony, aby rozkopli bránu a vydali se zkropit krví náš svět. Black Beneath the Sun je naopak vcelku přímočarou rubanicí. Přesto i ona ukrývá velké množství protichůdných nálad, změn rychlosti a tuny přechodů. Headless Rite se postupně stala mojí favoritkou. Kytary bzučivě omotávají rytmické běsnění, pod kterým bzučí prašivá basa. Skladba tolik neuhání, jako spíš tlačí mysl do svěráku. Uf! Titulní tryzna se vrací k šamanismu Tribe of Khem a překvapí rituálními sbory. Pomalý rozjezd Wolves of the Great Dark s basovým primátem může příznivce starší tvorby Lvcifyre překvapit. Sólové vyhrávky a v podstatě thrashová sekanice by mohly takového posluchače až zastrašit, nebýt dokonalé mutace a ohavného středu skladby, která se vrací do světa rozbité pečetě. Závěrečná Black Mass se k plazivému dojmu rovněž vrací a piluje ho do dokonalosti. Lvcifyre se vyřádili. Do skladeb narvali všechno, co umí, a závěrem desky otevřeli dveře do fantastického světa temných zvěrstev a nelidskosti. Zvukově je The Broken Seal hodně ostré album. Je hlučné, ale přes všechnu torturu čitelné. Souzvuk hlasů Kaose s Markem mi udělá pokaždé velkou radost. Tentokrát je vše krapet jiné. Kaosův growl je skoro srozumitelný, aniž by opustil své hlubiny. Markovo sípání k němu stále parádně pasuje a doplňuje hrůzyplný dojem. Nástroje netřeba pitvat. Už jsem se jim věnoval výše.

 

 

Když bych chtěl sesumarizovat závěr svého dojmu z The Broken Seal, zřejmě bych na prvním místě vypíchl atmosféru. Následovně bych zmínil neuvěřitelnou rytmickou práci páně Menthora. Ta je natolik dominantní, že nejde přeslechnout. Lvcifyre vyrostli a dostali se ve svém umění natolik daleko, že je není možné nechat bez povšimnutí. I přes veškerý růst, kvalitu a hráčskou úroveň zůstávají Lvcifyre nekompromisní, zlí a temní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky