Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Koruna stromu Lychgate je teprve v rozpuku. První lístky se zazelenaly v loňském roce, od kdy se také datuje vznik projektu. Avšak muzikanti pod ním podepsaní již mají zjizvená předloktí staršího data, každý už má minimálně jedno angažmá za sebou, a to většinou v blackových, případně doomových kapelách. Bohatá minulost a kreativní touhy jsou tak bohatým podhoubím pro růst mladého stvolu Lychgate a měli by nabídnout záruku toho, že nepůjde o propadák. Ač se však snažím seč můžu, nenacházím nic natolik zásadního a převratného, abych myslel zcela nekriticky. Dobré album to je, ale nic víc. Eponymně nazvané album přináší pokrm hladovým vlkům, kteří dávají přednost temné atmosféře před kraválem válečného cyklónu.

Tady, ve skrytu lesních velikánů se za hysterického jekotu odehrává drama člověka, jemuž v posledním plánovaném životním kroku brání snad jen normálnem (promiňte ten výraz) působící a často až rockově znějící vibrace strun. Těm bych si odvážil přisoudit tu vlastnost alba, že působí originálním a novátorským dojmem. Ani zdaleka se neozývá standardní bzukot, ruce je nedrhnou, ale napínají čisté a rezonující linie, které často až přesluhují ve své snaze vyjádřit myšlenku a to působí nadmíru  zajímavým dojmem. Když je u toho doprovází pomale se odvalující rytmika, pocity jsou velmi zvláštní. Do opozice jim vycházejí vstříc plochy sporých pohybů, kdy jen odražená ozvěna evokuje jakýsi tušený pohyb. Tehdy se víc než na dynamicky ubíhající hudbu sází na pěšinu k hlubším zákoutím duše a jsme vyzývání k použití všech svých smyslů. Zdlouhavé a monotónní valy podepřené klávesovým pozadím tvoří svým snovým vyjádřením model rozvinutých fantazií. V některých momentech je to opravdu silné.  

S tím souvisí fakt, který jsem si musel s překvapením přiznat. A to ten, že jsem se po dlouhé době nechal oslovit dílem, které tolik sází na atmosféru vystavěnou pomocí kláves. Žánr melodické černoty již dlouho cíleně nevyhledávám, ale v tomto případě nelituji. Nejde o naivní a vlezlé melodie, kterých je přehršel a které celému stylu zkazili jméno. Lychgate tvoří temnou hudbu a nebojí se v rámci experimentu zabrousit až k doomovým bažinám. Směle tak ukazují cestu, kudy by se mohlo chvíli mašírovat. Ale jen samostatně nebo po malých skupinkách, přejíst se dá všeho. Minutové intro The Inception otevírající celou galerii zprvu nenaznačuje, že by se mohlo někde něco dít. Klasickou klávesovou předehru si umím představit v počátcích jakékoliv jiné komedie. Následující Resentment,  která již představuje směs blacku s hevíkovou přístupností a hravostí už opatrně ťuká na mozkovnu a naznačuje, že by snad stálo za to si vyndat palec z frňáku a zaposlouchat se hlouběji. Děj se slibně rozvíjí a já si nakonec vychutnávám celé hlavní pásmo.

Lychgate mají hodně společného se spolky drhnoucími depresivní black, jejich sebepoškození však naštěstí není tak urputné. Nebojí se zabrousit k prvkům klasického metalu a dávají na odiv svoji snahu vyprávět své poselství jinak než byvá většinovým zvykem. Celkový dojem z alba dlouho kolísal na hraně mojí nerozhodnosti, až jsem se nakonec zvolna a s úlevou převalil do hluboké tůně noční melancholie.