Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Londýnští dystopičtí avantgardisté Lychgate se poprvé na delší dobu odmlčeli. První tři časově poměrně úzce spjatá díla završilo EP Also sprach Futura. Vše vysoce hodnocené a v zákulisí s uznáním probírané nahrávky. To zákulisí berme jako obrazné ztvárnění pozice kapely. Její osud je být zastrčený, hlavnímu proudu vzdálený podivín a své pochopení si hledá mezi sobě rovnými. Tedy mezi jinými než běžnými příjemci tvrdé hudby. Čas od času jsem i já v této skupině lidí a ke každé práci ostrovní formace hledím plný očekávání. Jak uchopit, navnímat a rozplést ten který příběh. S extrémem úzce spjaté umění Lychgate mě postupně oslovilo a každá nová kapitola jejich (nejen) hudebního bádání pro mě představovala výzvu, na jejímž konci byl po okraj naplněný umělecký zážitek. To se stalo neměnným závěrem. Pětiletá tvůrčí odmlka je nyní u konce a zhudebnělé filosofické úvahy nabyly nový rozměr.

Album Precipice vychází právě dnes a provází jej nový koncept, lépe řečeno nové zdroje vlivů. Ten hlavní spočívá v povídce Edwarda Morgana Forstera Stroj se zastavuje (1909), která je považována za začátek technologické dystopické fikce. Ale není to jen o ní. Nahrávkou se přelévají další literární, filozofické a filmové vlivy, za všechny si jmenujme dílo Platónovo, Welssovo či Eliotovo. Pokud si člověk spolu s kapelou trochu zabádá a rozšíří obzory, je to jenom dobře a hudbu Lychgate je pak dobré vnímat jako skutečný filosofický a dystopií protnutý hudební děj, který spojením klasické hudby, avantgardy a hrubých metalových narušení posouvá uvažování a chápání nahrávky poněkud jiným směrem, než bývá normálně běžné. Tohle je studium v pravém slova smyslu. Hlubší tématický průzkum s hudebním doprovodem. Dnes už specifickým, důkladně a progresivně nastaveným, a leckdy také vyšilujícím. Profesorsky vyšilujícím, aneb i do vědy patří emoce.

Prvotní odmítání k tomu patří, ono nechat si naplno rozehrát extrémní symfonii něco stojí. Bylo to tak vždycky a stejné je to také s novinkou. Hlad po komplikovanější produkci ale jako vždy zvítězil. Slyšet znovu ty zvraty, euforické nástřely a následné propady. Pocity klaustrofobie a strachu umně převedené do jazzové pohodičky, která je však pohodičkou jenom chvíli. Musím říci, že tvůrčí pauza Lychgate vyloženě prospěla. Precipice je do detailu promakané dílo. Symbióza extrému, orchestrace, avantgardy a zkoumavého přístupu ke každé této složce hudby kapely. Po kompoziční stránce jednička prozatímní diskografie, o tom po x posleších Precipice není třeba dlouze přemýšlet. Co je třeba činit dlouze, jsou samotné poslechy, které by v ideálním prostředí měly evokovat naprosté odloučení. Separaci, daleko od dalších vlivů. Lychgate totiž rozehráli velké představení, které je třeba podrobit důkladnému rozboru. Jakmile se člověk dostane na stejnou vlnu, je svědkem velkých věcí. Bez rozpaků budu volit silná slova o topu avantgardního metalu vůbec. Jestli tedy patří Lychgate do první kategorie kapel tohoto ražení, je v tuto chvíli bezpředmětné řešit. Patří a momentálně drží vlajku.

Precipice je názorné v tom, jak se Lychgate podařilo vyladit jednotlivé prvky jejich hudby. Orchestraci, metalový progres braný z té ostřejší strany, varhany a vokální kreace Grega Chandlera. Aneb jak sladit vrozený smysl pro dramatičnost, disharmonii, zatuchlost a melodické vyústění z nekonečných a mnohdy chaotických postupů. Nutno uvést, že za hudební složkou kapely stojí J.C. Young. Asi se pro podobnou muziku narodil. Rozplést to zdánlivě složité a nechat rozeznít chrámem. Hudba Lychgate je pečlivá avantgarda, žádná šílenost, i když její podíl je v ní samozřejmě zastoupen. Je to šestý smysl pro konstruktivně vedenou práci. Na novince není čas řešit, jestli obsahuje více blackmetalových, doomových nebo deathmetalových postupů. Za mě jsou si rovny, stejně jako je si potom rovna a vyvážena neoklasická návaznost a další rozměry tváře kapely.

Vše je důsledně propojeno a v pravý čas je vytažena konkrétní situace. Ať už je to krutá sypačka, nebo sólo pro varhany. Nic nepřevyšuje to další, Lychgate se daří vše držet v jedné rovině, v jejich případě spíš dimenzi. V jejich dystopickém světě. Smysl pro kreativitu byl vždy hlavním poznávacím znamením této formace a nyní se jeví v té nejlepší kondici. Precipice představuje dramatické progresivně metalové žně. Pokud mluvíme o extrému, album ukáže jak surově umí znít a stejně tak, když vše pluje v jemnějším a zadumanějším módu. Prostor dostanou mnohé vyhrávky a motivy, které nezůstanou jen případným pokračováním příběhu, ale včas dostanou rovnou hlavní slovo. Precipice je jako pevně utažený šroub. Kdybych si jej představil jako knihu, byla by z hodně pevných desek a stránky by zdobily mnohé kresby, u kterých by bylo třeba si je detailně prohlédnout, aby si člověk uvědomil, že se za tím vším skrývá mnohem víc, než se zprvu zdá.

Za mě je nové album Lychgate jednou z nejlepších nahrávek roku 2025, respektive stupně vítězů má u mě zaručeny. Lychgate čeří avantgardní vody svým specifickým způsobem už mnoho let a jejich umění snese ta nejpřísnější měřítka. Precipice pak povznáší tohle umění ještě výš a definuje to ideální ve jménu zkoumavé povahy kapely. Velmi povedené a pohlcující studium, tohle si nechám líbit.