Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lychgate patří mezi zvláštní kapely. Mezi ty svébytné a tvrdohlavé. Mezi takové, které když listují obsahem vlastní sbírky, tak už předmluva uspí nejednoho čtenáře, aby po chvíli při čtení knihy samotné podivně pookřál a propadl umění, jímž se kapela prezentuje. Jímž dominuje. Udává nestálou polohu avantgardní magie, kterému zdatně sekundují varhany a mlhovina původního nevědění. Jako ty postavy, které když spatříte, tak teatrálně přehodí svůj plášť přes tvář a stejně teatrálně prchají napříč sálem. Podivíni, kteří své podivínství umí hrdě stavět na odiv a šlechtit jej do té míry, aby probudili dojem uznání a ono podivínství předali i duši posluchače. Ten se stává figurkou v jejich světě, dobrovolně zkoušeným nevolníkem, bojující živou bytostí podstupující nejedno dobrodružství. Ale tady je třeba zastavit...

... ano, muziku Lychgate můžeme brát jako teatrální, ovšem tahle teatrálnost není přehrávaná. Důkazem budiž třetí album The Contagion In Nine Steps. Studené, pochmurné, tajuplné. Daleko od eskapád a ještě dál od kabaretnictví. Má duši samotáře, křičícího, nešťastného. Ventiluje projevy podivínství spojením avantgardy, doom metalu a celkového duševního vyčerpání či přerodu v něco víc...

Je jiné. Při vší úctě k dosavadnímu projevu kapely, vyloženě jsem si nepřál hrabat se v její minulosti a hledat staré receptury, jak udělat album zvláštním a přitom třímajícím v rukou bohatý rodokmen předurčující její existenci k aristokratické vrstvě metalové rodiny pocházející z britského ostrova (namátkou Akercocke, A Forest Of Stars, ale třeba i Esoteric...). Soustředil jsem se pouze a jenom na novou práci, jak se nakazit během devíti kroků k tomu vedoucích. Jak vnímat The Contagion In Nine Steps.

Album čerpá z díla polského spisovatele a filosofa Stanisława Lema, jmenovitě z Nepřemožitelného a dále bylo ovlivněno filosoficko-historickými prameny studujícími rojové chování od dob Platona až po Le Bona. Rojová inteligence je termín popisující chování v davu, v jednom hejnu, přičemž inteligence davu > inteligence jednotlivce. V tomto případě dám na možnost vzájemného protikladu. Představuji si člověka uzavřeného ve svém světě studia davu. Začne vyšilovat, předvídat, domýšlet absurdní situace, ke kterým by mohlo sotva kdy dojít. Začne duševně strádat, užírat se, příliš se uzavře, ačkoli se domnívá, že je blízko své pravdy, svého objevu. Mysl najednou nepracuje v mezích normálu, ale snaží si najít nový pevný bod, který ve skutečnosti pevným není ani trochu. Je mimo reál. Je sám a přitom završil výuku o chování mezi ostatními...

Varhany, chorály, těžce uchopitelná, přesto podmanivá atmosféra. V náznacích připomínající Arcturus, což jsem vůbec nečekal, ale děje se tak. Pokud bych měl současné Lychgate nějak definovat, použiji trochu neohrabané spojení Esoteric a Arcturus a mám skoro splněno. Je to v podstatě stejné jako v přirovnáních výše. Nořit se do atmosféry alba je složité, přesto již zpočátku cítíte, že objevujete něco mocné, něco, co popírá původní dojem neprostupnosti. Je v tom zkrátka něco víc...

A teď už zbývá zodpovědět jen jednu věc - kdy už sakra vyjdou noví Esoteric...?