Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mamiffer - The Brilliant Tabernacle

MamifferThe Brilliant Tabernacle

Victimer16.12.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Takové klidné místo k ležení, rozostřenému vnímání a tančení bosou nohou v bodláčí.

K Mamiffer se v rámci Echoes dostáváme podruhé. A podruhé to bude příjemné tišení kraválu, ale s otazníky. Mamiffer totiž není žádná líbivá skládanka k večernímu předčítání u krbu. Tihle dva symbolizují to složitější v nás. Tu jemnost, která štípe a má tendenci se čas od času měnit v něco mnohem nepříjemnějšího. Mamiffer jsou o kontrastech a jejich podobách. Tak je tomu i v případě nové desky The Brilliant Tabernacle.


Zdání klame. Bylo by bláhové se domnívat, že kapela na svém novém albu jen tiše medituje se španělkou v ruce. Napřed k tomu vše směřovalo, ale ten klid umocňující pohled na obal je jen chvilkový. To nezávislé folkování je jen jednou z položek desky. Sotva se pár Coloccia – Turner překulí přes rozostřenou travinu, už jsou to zase ti dva, kdo těží ze zvuku piana, elektronických meziher a tiše hlučících zvukových zkoušek. Natruc španelkám a klidnému rozjímání. Je v tom kus hadru namočeného v éteru a dobře schovaného po kapsách. Kus chemie.

 


The Brilliant Tabernacle, to je downtempová romantika utopená v kýblech pochybností, tklivý a vášnivý nesoulad. Vzájemně se přitahující protiklady. Hudební, výrazové, designové, kompletní. Je ale pravda, že s The World Unseen to byl docela podobný příběh. Napřed nic, potom něco, a nakonec to něco ožilo a docela stylově frnklo z podvědomí nezájmu pěkně alou pod kůži. To zas klobouček. Celkovým zpracováním je ale nová deska přeci jen trošku jinde. Je víc ohníčková, víc akustická.


The Brilliant Tabercable je taková hudební mast na hojení duševních podlitin. Tichá, konejšivá, komorně rozvášněná. Vedou ji akustické nástroje, vokál Faith, doprovodné nástroje a taky kus potřebné elektroniky, která vše přírodní překryje zvláštním povlakem. Když si dám vše dohromady, jsem naladěn na podobnou vlnu a nemusím u toho dřít jako kůň. Mám rád protiklady, vyhovují mi ty někdy až neúměrné zásahy do míst, kde je klid a kousek toho hezkého v nás. Kdy je to najednou šmahem pryč.

 


Tím to ale končí. Mamiffer mne znovu dostávají z letargie, nasměrují mne někam, kde mě to láká, ale úplně tomu stejně nepodléhám. Neřekl bych, že má tahle dvojka nějaké problémy se zpracováním svých vizí, ale zároveň je to takový konstantní pocit, kdy máte něco na dosah, ale přitom nejste úplně rozhodnuti si pro to jít. Kdo rád akusticko-elektronické stíny a nejasná rána na břehu potoka, nechť přijde blíž a poslouchá. Laptop s sebou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky