Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kořen Blasphemer se z podzemí klubal hodně dlouho, než spatřil denní světlo. Klíčit začal někdy roku 1990, vydal tři dema a změnil název na Dominion. Tehdy se za mikrofonem objevila, věřte nevěřte, žena a stylově se celá původní blasfemie posunula do vod avantgardně pojatého, neučesaného deathu. V této pozici stihli dvě řadovky plus závěrečný kompilát, nato kapela oprašuje staré jméno, ženu posílá k čertu a svůj zájem vrací k tomu, jak co nejlépe zneuctít toho nahoře.

Křiklavé logo s lebkami připomínajícími deformační fantazie H.R. Gigera udává styl a naladění celé náhrávky. Čekat od Blasphemer něco objevného by bylo stejně naivní jako chtít po M. Davidovi trochu sebekontroly, proto je dobré se s návratem do minulosti smířit a užít si ho. Za celou dobu nás nezaskočí žádný zajímavý detail, průzkumná sonda skladatelského elánu, ani zvukařovi pokusy s efekty.

Jak stylovým pojetím tak zvukem jde o nadšené prožití toho pravověrného metalu, kdy se až tolik nehledělo na škatulkování a hlavně se hledělo na to být rychlý, agresivní a s puncem neznaboha. Na těchto atributech celá řada lidí začínala a dodnes na ně přísahá. Prosířená atmosféra syčí jako ventily vulkánu a šustění činelózní rytmiky brání minulosti sladit se s časem přítomným. Celá tahle legrace stojí na hoblovačkách s jednoduchými motivy, které vcelku slušně vytvářejí dojem tvrdosti a neopracovanosti. Jde o takový ten rychlý death metal, který kdysi nepotřeboval vlastní pojmenování, šlo prostě o metal. V těch nejdivočejších partech se to míchá s thrashem, kde to kapela řeže v duchu zasviněného dřevorubce v džísce plné nášivek a na výslednou hromadu klestí přinese i trochu jiného koření. Opravdu nezáleží, jak celou věc stylově ukotvit, rozmlžená hrana se rozpíjí na obou stranách do ztracena. V nepříliš nápadité, klasické bicí sypanici vynikají zejména plechy a cinkačky, kterým deska může poděkovat za špinavou auru obalující tyto bezbožně nenápadité melodie. Jejich hrdla přetékají živočišnou vitalitou řezanou kovovými pilinami, ale nemají za mák podnětných argumentů.

Ve výčtu klasických příznaků nemůžou chybět kytarová sóla, která se však chovají decentně a nelpí na sobeckém zajetí pozornosti. Jejich ladění je hlubšího, tlumeného rázu, posluchač se nemusí bát o své bubínky balící kufry za pronikavého kvílení marnivých strun. Na nich to nestojí a jejich doplňková role je tak akorát. Album Blasphemer je tak trošku zbytečnou deskou. Vytahuje z klobouku všechny staré trumfy, které se kdy podařilo plesknout na stůl a staví z nich nanovo. Takže z hlediska originality jde o zcela marnou záležitost. I tak jsem s ním ale strávil milé chvilky, kdy se mi vybavovaly doby minulé.