Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Španělská pětice nahrála a vydala šest skladeb s potenciálem zaujmout hardcoreovou scénu dobrým standardem, kořeněným svým rodným jazykem (to vždycky potěší i když se tím porozumění textům blíží nule). Recept obsahuje samé dobré ingredience, ale pokud jste něčeho přesyceni, neoceníte staré známé chutě tolik, jako zpočátku. Všechno se zdá být v pořádku, jen impulz k nadšení nějak nepřichází, a tak vzpomínám na jednu z klíčových hlášek oblíbeného seriálu – „Hawk, my log has a message for you: Something is missing and you have to find it.“

Pro zjednodušení lze říci, že hudebně jsou Marasme něco jako Cult of Luna a jim podobní vyznavači metalového napětí. Jsou melodičtí, neholdují zbytečné komplikovanosti (což nemusí nutně být známkou sofistikovanosti) a když se to hodí, umí zařadit nejvyšší rychlost v podobě blastbeatů. Rovnováha mixu je v dobré kondici a dle očekávání vymezuje prostor virblu s kopákem, aby drželi tempo a dohled nad rytmickým směřováním kompozic. Zpěvák se nebojí být vepředu má dost kuráže na to prezentovat svou syrovou, nepříliš procesovanou podobu. V některým polohách mi zpěvák do jisté míry vzdáleně připomíná Nergala z polských Behemoth. Jelikož vokál drží víceméně stejnou polohu napříč skladbami, působí tu a tam trošičku odpojený od hudebního dění a tím pádem tak nějak jednorozměrný.

Celková stopáž dosahuje bezmála pětatřicet minut, což je rozumný kompromis mezi prostorem potřebným k předání ucelené hudební myšlenky a předpokládanou trpělivostí dnešního posluchače. Jednička Espurna začíná ne zrovna osobitým, ale určitě uspokojivým tónem a s energií, která s mírnými výkyvy na oba směry přetrvá až do konce. Dvojka Urpa pokračuje v nastaveném kurzu a odhaluje dobře udělaný low-end. Zbytek pokračuje velmi podobně a v podstatě se mi celé album slévá do jedné dlouhé skladby bez výrazných záchytných bodů. Šestka Larva mi připomněla seveřany Moloken a ukončila exkurzi do příjemně monolitického zvuku, kde bych zřejmě ocenil více hravosti a kontrastu.

Ptáte se, jestli jsem ohromen? Nejsem. Na to je nahrávka příliš standardní, ať už takový výrok znamená cokoli. A poslech jsem si užil? Ano prosím. Skladby nedrhnou skladatelsky ani zvukově. Takže s čím se tu vlastně potýkáme? Svět je zaplaven nadměrným množstvím hudby, a i ta nejpovedenější, napěchovaná dávkou osobitosti a upřímnosti musí trefit váš soukromý spouštěč blaha a to se tentokrát nestalo. Hledání chybějícího střípku dokonalosti vzdávám, ale odcházím relativně spokojený.