Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Opravdu s velkým očekáváním jsem upadnul na album zbrusu vytažené ze soustruhu jménem Marduk. Naplní se mé naděje či se zklamaně odpotácím do Pátera k jukeboxu, bych si přiložil náplast z alba Rom 5:12?  

Zmiňovaný předchůdce totiž bez obalu představil kromidlo Marduk natočené o devadesát stupňů stranou, což se mi velmi líbilo a předpovídal jsem tak sám sobě novou éru švédských bestií,  která směřovala z kulometné palby směrem k pomalejším, avšak o to drtivějším dělostřelcům. Změny byly cítit už po odchodu Legiona na konci roku 2003, ovšem na „Romu“ vše vykrystalizovalo v černý démant. Kariéra Marduk se tak dá zjednodušeně dělit na dobu páně Legiona a pána Mortuuse. Obě etapy mají svou specifickou podobu, přičemž aktuální novinka je už třetím regulérním piškotem na Mortuusově dortíku. Proto ta zvědavost. Bude zákusek stejně zaleželý jako předchozí „Rom“, nebo se výtrysk originality změní v klokotání již známé stoky?

Obligátní a nicneříkající intro zabírající první půl minutku úvodního válu se otevírá do masového hrobu padlých a navztekaných civilistů. Upalující tempo si nebere servítky a Marduk tak po vzoru svých tradic kážou bezútěšnost a prázdnotu našeho bytí. Už zde je možno nalézt několik míst zvoucích k odpočinku, kdy tempo zvolní či nastane čas pro temnou deklamaci. Ano, ta osvěžující různorodost je tu zase. Druhý kus švédské krmně už odhodlaně dokazuje sílu středního tempa, kde to Marduk velmi sluší. Mohutné opusy skýtající pocit majestátna jsou opentleny nezadržitelnými údery bubnů, jdoucími až k morku kostí boha Hefaista. Tlučmistr Lars Broddesson zkrátka ví, jak ikonu potýrat, nebesa nechť přivřou oči. A jsou tu další a další vály, celkem lze napočítat desatero přikázání. Z nich bych vyzdvihnul až místy black/rollovou Into Utter Madness a hlavně skvělou Whorecrown, kde je ústřením motivem vskutku originální melodie. Zbytek alba pokračuje nastoleným směrem. Troufnul bych si ho přirovnat k láhvi šampusu. Po otevření dojde k výstřiku bohaté pěny, ovšem postupem času dochází k úbytku tlaku, pěna řídne a nakonec zbydou jen jednotlivé bublinky na skle. I zde po chvíli dojdou erupce nápadů a album spěje k všednímu produktu. Ale snad to není na závadu. U Marduk jsme zvyklí na určitý typ práce a ta tu prostě je. Na nějaké vrtochy není mmoho místa.