Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Návrat do časů Antichrista? Revelation #12 jako by vypadla z alba, které mnozí považují za to nejlepší od Mansona a němž svého času odmakal svůj velký díl práce Andrej Babiš Trent Reznor. Jakoby Manson dostal opět chuť zlobit, svému posluchači trochu odřít uši a poškádlit jeho přecitlivělou dušičku. A víte co? Já mu to moc nevěřím.

Minulou deskou u mě Manson zabodoval a bylo to právě kvůli tomu, že byla lehce jiná, vyklidněná, s nádechem starého bluesmana a nesnažila se hrát příliš velké divadlo, které při věku autora i mém už ani jeden nemáme zapotřebí. Byla to taky deska, kterou co do hudby dal dohromady jeden muž - Tyler Bates - a Manson v tomto případě vystupoval spíš jako dobrý manažer, který ví, jaké lidi povolat do týmu a jak jim rozdat role. Tahle spolupráce vydržela (přesněji řečeno se po krátkém přerušení znovu obnovila), takže možná šlo očekávat něco podobně dobrého a možná to i někteří očekávali. Třeba jeden nejmenovaný krám s hudbou to

v panice před vydáním uměl i ocenit:

Ať tak či onak, Heaven Upside Down je trochu jinde a místo snahy o navázání na předchozí úspěšný model (tedy úspěšný minimálně v mém úhlu pohledu) se zkouší jeho prolnutí s tím dobrým, co v minulosti Mansona proslavilo a udělalo tím, čím je. Po relativně subtilně aranžovaném zvuku The Pale Emperor se Manson vrací zpěv k ostře řezavému kytarovému soundu s notnou podporou neméně bolestivé elektroniky. Industriální minulost se tak objevuje se vší parádou a třeba refrén WE KNOW WHERE YOU FUCKING LIVE nebo zmíněná skladba Revelation #12 jsou jak vystřižené z druhé půle devadesátek. K dokonalosti chybí už jen Twiggy Ramirez.

Nic ale není absolutní a platí to i pro vyhrabávání starých kostí. Dozvuky minulého alba najdete poměrně intenzívní v Tattooed In Reverse, a to včetně „vytleskávané“ rytmiky, k tomu navíc se silnou elektronikou. Podobně v KILL4ME, která je sice jednoduchá jak hezká blondýnka, ale stejně tak i přitažlivá. A pak už se to všechno míchá jedno přes druhé, chvíli deska táhne víc do soft, neobtěžuje a tváří se jako milý společník (Saturnalia), a chvíli naopak zlobí a kouše a jak neposedné štěně. Stačí nakopnout.

Heaven Upside Down je z tohoto pohledu tak trochu kočkopes snažící se propojit to dobré z novější i starší Mansonovy éry a názory na to, jak dobře se to povedlo, se nejspíš budou různit. Osobně jsem se od prvotního „určitě ne“ posunul do pozice, kdy mi tento model ani tak nevadí, spíš jen nenacházím něco natolik silného, aby mi ta deska sedla se vším všudy. Slovní hříčky v SAY10 baví první dva ti poslechy, pak začnou nudit nebo otravovat podle toho, jak jsem zrovna na tom. Vedle toho JE$U$ CRI$I$ či Blood Honey je nuda hned zkraje a naděje na záchranu nulová. Jinde jsem naopak spokojen a jednoduché skladbičky typu KILL4ME představují příjemný záchytný bod na cestě skrze desku. Jenže těch záchytných bodů není mnoho a jako celek deska působí takovým trochu obyčejným a lehce impotentním dojmem, což prosím neberte jako snahu o to být zlý, jako spíš výraz nenaplněných očekávání, které jsem před vydáním měl.

Heaven Upside Down je prostě jen další deska od Marilyna Mansona, kterých už má na svém kontě celkem deset. Je to taky deska, s níž podle mě žádnou velkou díru do /kamkoli chcete/ neudělá, byť ten potenciál tady je a Tyler Bates určitě opět slušně zamakal. Historie samotného autora nás ale učí, že už bylo líp, o hodně líp, ale stejně tak i mnohem nudněji - Eat Me, Drink Me (2007) nebo The High End of Low (2009). Z tohoto pohledu je snad všechno jasné a vysvětlovat cokoliv dalšího je zbytečné.