Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Temný projekt Ravenoir Aleše Dostála (aka Alesh A.D.), vydává své nahrávky v pravidelném ročním rytmu. Jeho souputníky, díky kterým může plnit své představy, jsou Igor Hubík a Jiří Háb. Minulou desku Cultus Inferi navíc nabubnoval Zbyněk Husa, takže komplet poslední sestava Root. Zbyněk se tentokrát na Nocturne nepodílel, jeho následovník a rovněž výborný bubeník Jakub Vašica jej však plnohodnotně nahradil. Rok se tedy sešel s rokem a Ravenoir vydávají své čtvrté dlouhohrající album pojmenované Nocturne.

Alesh je výhradním autorem hudby i textů Ravenoir, proto by se dalo očekávat, s ohledem na rychlý sled jednotlivých vydání, postupné tvůrčí vyčerpávání či opakování se. Každá nahrávka je ovšem krapet jiná, přičemž všemi se line jako zlatá nit Aleshův rukopis.

Cultus Inferi pro mě znamenal dosavadní vrchol diskografie Ravenoir. Na albu si všechno sedlo, skladby byly a jsou dostatečně atraktivní a důmyslné, aby bylo stále co objevovat. Nocturne jde k jádru temnoty naprosto jinak. Ravenoir od prvního alba kombinovali atmosférický death s blackem. Na Cultus Inferi přimíchali do svého guláše doomové koření, které tentokrát celou chuť i konsistenci převýšilo. Z koření je hlavní výrazivo. Nocturne je velice pochmurné, byť jednoznačně náladotvorné dílo. Od prvního taktu samozřejmě poznáte, koho posloucháte, a nestačíte se divit, jak přirozeně proměna stylu zní.

Pomalé, nebo lépe řečeno valivé album tklivě otevře klavírní Introduction Beyond the Horizon of Emptiness. Z chladu, který se z intra sálá, může být labilnějšímu posluchači úzko. Reincarnation je dokonalým death/doomovým songem vhodným pro otevření dveří do smutného a zvláštně osobitého jsoucna. Alesh s Jirkou své party proplétají v chytlavých harmoniích. Igor s Jakubem drží celek pevně v nenápadných kleštích. Je to nutné, kytary jsou vskutku lehkonohé. Aleshův vokál se tentokrát noří z řádných hloubek. Nikam se netlačí, ví, kde je mu příjemně a desce to tak sluší.

Síla Nocturne přichází s ráznou Aura of Death, která se vznáší, ale umí se takřka funeral/doomově plazit v záhrobním marastu. V této hitovce uslyšíte vedle Aleshova chropotu i úžasný hlas Andrey Baslové. Tuto kočku žeru. Umí být jasným tahounem stejně jako backing hlasem. Je jedno, zda doprovází Necrococka v tanečně rajcovním rocku, táhne sólo ve Forgotten Silence či si zanotuje v pohřebním doom metalu. Přičtěme chytlavé sólo Jirky Hába uprostřed skladby a nenápadné (zdánlivě) klávesové plochy a je zřejmé, že Aura of Death bude patřit mezi to nejlepší, co se minimálně letos urodilo v tomhle pomalém ranku. I následující Flames Are Rising Higher bezmezně uctívám. Skladba plazící se jako had je až zlá. Alesh zde tahá hlas z hlubin a mně je moc příjemně duševně bolestně. Pánové malovat pochmurné obrazy umí.

Myslím, že pokud vám zachutnaly předchozí skladby, Tearful Heavens přijdete na chuť zrovna tak. Aleshův pochmurný šepozpěv/vrčení zvládne táhnout skladbu spolu s krásným hlasem Andrey. Skladba je natolik zvukomalebná, že si ji v klidu umím představit v instrumentálním stavu. Po mezihře Veil of Moonlight (interlude), která mi náladou evokuje hudební doprovod filmů Larse von Triera, se vracíme do zlého funerálního světa v podobě Convergence of Shadows. Zlo nevnímám z pohřbů, ale ze sbíhání stínů… Far Beyond Eternity jako by rozvíjela deathovou podstatu předchůdce, avšak hned následující Caress of Sorrow vrací posluchače k jemnějším tónům a připravuje ho na závěrečnou katarzi, kdy skladba doslova vybuchuje. Se závěrečným outrem My Dying Sun (Farewell) se vracíme k motivům intra i mezihry, zakomponovaných do děsivé samoty a fučení meluzíny v komíně…

Hudební velikost a význam Ravenoir, marná sláva, roste. Aleshův rukopis jsem vždy obdivoval a pečlivě sledoval jeho kroky. Velká škoda, že se zatím brání koncertnímu vystoupení, ale takových už bylo. Jsem zvědavý, zda se dalšího počinu dočkáme opět za rok. Uvidíme…