Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ukrajinská sešlost Kaosophia se na kraji své existence projevila věru svědomitě. Dílem svým, které pojmenovala jako The Origins Of Extinction, se zapsala velmi pozitivním způsobem do myslí všech přívrženců černého kovu. Jenže čas letěl, a aby kapela zůstala v povědomí, musí k tomu vyvíjet nějakou aktivitu, z čehož logicky vyplývá vydávání dalšího a dalšího materiálu. Tomu by pak mohla přímo úměrně odpovídat i kvalita nabízeného, což by dozajista mohlo mít degradační účinky. To ale nikdo nechce. Tak si dala banda s deskami na čtyři roky voraz a letos vyvrhla svou druhou velkou nahrávku pojmenovanou jako Serpenti Vortex.

První poslech mi nabídl dobře odvedenou práci. Nenudil jsem se. To rozhodně ne, místy jsem zaznamenal slušný nápad, ať už v podobě melodie, či jiného prvku. Ale nějak mě to nechávalo chladným. Možná proto, že jsem v onom období sjížděl ještě další neméně kvalitní a nejinak laděné spolky. Je toho dost, člověk to začíná přehazovat vidlemi a pak prostě z matematických rovnic uvízne ve stádiu, kdy ho to neba. Měl jsem to tak, přiznávám… Desku jsem odložil a věnoval se poslechu něčeho jednoduššího, či jen žánrově naprosto odlišného. Ale po čase přišla chuť zase na kus toho okultna a podvědomě se vkrádající dojmy, že Kaosophia zněla dobře, jsem zvolil opět toto album. Soustředěnější poslech a pravda i o něco intenzivnější hlasitost pak ukázaly podstatu nahrávky v pravé nahotě…

Serpenti Vortex je mimořádně chytlavou deskou plnou kvalitních melodií, svižného spádu a hlavně – živelných bicích. Právě jejich zvuk je něco, co mě dokázalo příjemně nadzdvihnout a zaostřit pozornost právě směrem k nim. Nejen že bubeník dopadl zvukově přívětivě, díky čemuž ta souprava prostě zní živě a energicky, ale i jeho um není rozhodně něčím zanedbatelným. Co chvíli vyhrává na činely, přetlouká přechody a nedrhne jen prostý vagon skla, ale prostě umí. To mi na téhle desce vážně baví. Určitě se nesmí zapomenout na zbytek nástrojů, ale to píšu vlastně všude. Takže i tady jsou kytary s přidanou hodnotou nápadu a postrádají fádnosti nějakého bohatýrského pidlikání. Vokál je chorobný, protože takový být prostě musí. K dané stylizaci to ani snad nejde jinak. Těžko by ortodoxní fanda zlého black metalu odpustil jiný vřískot než podobně hrubě vyhraněnou barvu.

Esence všeho dohromady funguje bez problému dobře. Jsou zde šlapavé momenty, které jednoduše donutí k tomu si je užít. Jsou zde dobré melodie, které příjemně ozvláštní konkrétní pasáže, a skoro bych řekl, že je to všechno decentně okořeněné heavy náladou. Ale opravdu jen jemně a lehce, aby do té zlé tváře vplula i trocha svěžesti a důležitého odpočinku. Právě takové momenty jsou dosti výrazné a skvěle odlišují desku od zbytku scény. Nejde o nic výrazně rušivého nebo kdovíjak citelně odlišného. Je to prostě detail, který báječně funguje a má svůj opodstatněný smysl. A to je právě to dobré. Tahle deska se skvěle poslouchá a nabízí příjemnou dávku black metalu v akorátní podobě. Dokonce jsem si občas zauvažoval o zapsání tohoto počinu mezi to nejzdařilejší letošního roku. Ale nerad bych se unáhlil, uvidíme, jestli si na konci roku vzpomenu sám od sebe.