Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - The High End Of Low

Marilyn MansonThe High End Of Low

Jirka D.16.5.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Nudné, jednotvárné a příliš dlouhé album, které v posluchači nedokáže vzbudit nic jiného, než pocit ospalosti a letargie. Nahrávka ve srovnání s minulými naprosto neobstojí, pokud bych nad minulostí zamhouřil oči a zapomněl na předchozí tvorbu, dostanu nanejvýš průměrnou záležitost, která neurazí, ale ani nenadchne a časem jisto jistě zapadne prachem.

A blížíme se do finále. Následující recenze je v našem společném seriálu po mnoha týdnech posledním psaním, pak už nebude zbývat nic jiného, než se těšit na nadcházející album, které má letos rozradostnit všechny fanoušky Marilyna Mansona. Podle hesel, která se objevují na síti, se má jednat o velkolepou záležitost srovnatelnou se starší tvorbou kapely, tak uvidíme.  Především ale s ohledem na poslední dvě desky má v mých očích Manson a spol. co napravovat, protože čím se prezentoval poslední dobou, dávalo dalece zapomenout na všechnu tu kvalitní práci, kterou odvedl v 90. letech. Tímto sdělením jsem už lehce zavadil o dnes probírané album, zatím poslední studiovou nahrávku The High End Of Low z roku 2009, takže jdeme na ni.

 

Jelikož jsem se o změnách v sestavě zmiňoval už v doprovodném článku, nebudu teď opisovat již jednou uvedené a vytáhnu pouze tu nejdůležitější událost, kterou stojí za to si zopakovat a do které mnoho fanoušků vkládalo veškeré naděje na obrat od směřování, kterým se kapela vydala na předchozím albu Eat Me, Drink Me, jež mnohým úplně nesedlo. V roce 2008 opouští kapelu muž č. 2, multiinstrumentalista, producent a skladatel hudby Tim Skold. Nebudeme se zabývat spekulacemi, proč že se tak stalo, v této chvíli je důležitější osoba, která jej nahradila, protože za velkého zpozornění celé hudební veřejnosti se do kapely navrací Twiggy Ramirez – baskytarista a později kytarista, který v kapele fungoval v letech 1993 až 2002, tedy v dobách největší slávy. No a společně s Mansonem a Chrisem Vrennou se stali hlavními strůjci nové nahrávky. Jak to dopadlo?

 

Výsledkem snažení je patnácte písní o úctyhodné délce 72 minut, což se sice tváří dost plnohodnotným dojmem, ale mírné oříznutí a zahuštění by nahrávce rozhodně prospělo. (Jinak existuje i edice rozšířená o jeden remix, případně i 2CD edice.) V duchu minulého alba stále pokračuje svlékání industriálového hávu a k posluchači se tak dostává album sice elektronicky poznamenané, ale ne nějak mnoho. Hlavní úlohu přebírá kytara a místy hodně podladěná baskytara, což je logické pokračování trendu nastoleného na minulé nahrávce. V těchto partech se jasně projevuje rukopis Twiggyho, ale oproti předchozí snaze Skoldově není vidět zásadního rozdílu; o srovnání kvalit jednotlivých hráčů se raději pokoušet nebudu. Oba se snaží(-li) ozvláštnit celkově jednotvárnější pojetí desky a občasnými sóly učinit písně zajímavější a barevnější – což se místy daří dobře a místy zaniká v toku alba. Po vzoru předchozí tvorby se album nese ve více méně písňové formě, skladby mají povětšinou jasnou a předvídatelnou kompozici ať už v duchu rockových tradic či táborákových seancí s akustickou kytarou. Mansonem slibovaná agrese se rozhodě nekoná a už vůbec bych si netroufnul tvrdit, že album „zametá zem se vším předchozím“. Podobně nabubřelá prohlášení se sice snažím nebrat vážně, ale přece jen navozují určitá očekávání a o to větší zklamání mnohdy přináší následná zkušenost.

 

Na albu nenacházím zajímavější momenty, o kterých by stálo za to psát podrobněji. Jsem na konci alba, na konci seriálu a u konce se silami. Mám-li se nějak jednoznačně vyjádřit k The High End Of Low, píšu rovnou, že se mě neoslovilo a vyvolaný dojem můžu bez obalu nazvat nudou. Od návratu Twiggyho jsem asi čekal něco jiného. Očekávat pokračování Antichrist Superstar nebo Holy Wood by asi bylo mimo mísu, ale nastolený trend mi nesedí, kapela se vydala do krajin, které mi nejsou tak blízké a ze kterých necítím takovou upřímnost, spontánnost a dravost, jak tomu bývalo dřív. Že se vytratila právě ta dravost bych celkem pochopil, to už se někdy stává, ale první dva atributy neodpouštím. Z poslední práce MM mám pocit prázdnoty, nutnosti něco vytvořit, tak trochu poškádlit okolí „protože se to čeká“, nutnosti vydat zase další album, ve kterém se probere láska, náboženství, politika, zlo a fetiš. Celé to pak vytváří dojem prázdné bubliny, kterou nafukují už pouze módní kreace a společenské události, které se kolem kapely stále točí. Marilyn Manson se chytil do společenské pasti, proti které sám na počátku všeho tak radikálně brojil. Stala se z něj „zlá“ celebrita, jejíž výstřednosti zajímají jednak pravověrné fanoušky kapely a jednak pokrytce, kteří se snaží přihřát si svou vlastní polívčičku; pramálo mají ale společného s kvalitní muzikou, kterou bych od Mansona čekal především.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky