Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Psát recenzi na live album mi přijde přinejmenším zvláštní, skoro stejně tak podivné jako album samo o sobě. Na koncerty se má chodit a pak případně sepsat report, koukat se na pořízené fotky a všem říkat, jakou mají smůlu, že TAM nebyli a JE neviděli; doma přehrávaný záznam asi nikdy nebude to pravé, atmosféra koncertu se na kompaktní disk snad ani zaznamenat nedá a nebo jen v omezené míře. Z tohoto pohledu by možná šla živá deska hodnotit – jak dokáže navodit atmosféru koncertu... Jenže já tam nebyl a tak nevím, k jaké metě se máme blížit. No, asi z těchto důvodů live desek ve sbírce moc nemám, vlastně jich je málo ... hodně málo ... slovy čtyři ... nebo tak nějak. Živě na dvou nohách od Pearl Jam, závěrečné vystoupení Rage Against The Machine, lahůdku od Pink Floyd, no a Last Tour On Earth od Marilyna Mansona. Celkem nesourodá sbírka, když se na to tak dívám ... ještě mě nikdy vlastně nenapadlo se nad něčím podobným zamýšlet.

Dnes jsme tu kvůli Mansonovi, takže i když by žebříček uvedených alb byl asi poskládaný jinak, pro tentokrát vítězí Marilyn. Album vyšlo v listopadu roku 1999 a svou náplní čerpá z právě ukončeného turné Rock Is Dead Tour. Jak už název napovídá, jednalo se o propagační tour k zatím poslednímu albu Mechanical Animals vydanému v roce 1998 a z celkových čtrnácti skladeb obsažených na live-desce přispělo dílem logicky největším – pěti položkami. Vedle hitů Rock Is Dead a The Dope Show se prosadily i písně Great Big White World, The Last Tour On Earth a I Don´t Like The Drugs. Samozřejmě nemohly být opomenuty ani díla z Antichrista a tak po úvodním intru je ke slyšení The Reflecting God a ke konci nahrávky tři po sobě jdoucí Antichrist Superstar, The Beautiful People a Irresponsable Hate Anthem. A když už jsem se pustil do výčtu tracklistu, pro úplnost uvedu, že se dostalo i na Get Your Gunn a Lunchbox z Portraitu a samozřejmě na největší cover-hit Sweet Dreams s nádherně pekelným závěrem, který je přiléhavě nazván Hell Outro. Na tomto místě nelze nepochválit produkci za výsledný zvuk desce. Na jednu stranu je z nahrávky dobře slyšet atmosféra koncertu a na stranu druhou se nejedná o typický zahuhňaný živák. Se zvukem si někdo dal opravdu práci a výsledek je dobrý.

Teď by asi bylo třeba vrátit se k prapůvodní otázce – jak album tohoto typu hodnotit? Jestli jsme si stanovili kritérium „zachycení atmosféry koncertu“, tak v tomto ohledu mám pocit dobře odvedené práce. Při poslechu nabíhají asociace na vystoupení celkem samy od sebe, představivost pracuje na plné obrátky a výstup z reprobeden vás rozhodně klidnými nenechá. Ale do jaké míry je to dáno umným provedením nahrávky, nebo vším tím mediálním atakem okolo (kdo by nečetl aspoň nějaký článek, neviděl nějaké fotky, že?), to opravdu říct nedokážu. Zvukový materiál je doprovázen neskromně zpracovaným bookletem, výsada, kterou mě Manson vždy dokázal potěšit. Papírem ani barvičkami nikdy nešetřil, takže výsledek, pokud se srovná s vaším osobním vkusem, nikdy neurazil. Jak moc jsou vám příjemné fotky podivně zmalovaných chlapíků v ještě podivnějších kostýmech (pamatujete Mansona coby pavoučí potvoru na těch chůdách?) už nechávám na vašem (ne)vkusu, je potřeba si asi uvědomit, že cílová skupina není středoevropan s počítačem a vypalovací mechanikou, ale americká společnost, kterou rozhýbete a upoutáte pouze pořádným US-shockem. Kdyby stál Manson na pódiu v oškubaných kalhotách a s riflovou bundou, která má na zádech lihovkou napsáno Kabát, asi by zůstal celý život Brianem Warnerem.

Místo toho tu máme reverenda Mansona, který to s lidmi umí, dokáže ovládat masy (viz například začátek I Don´t Like The Drugs), takže buďme rádi, že se dal na muziku a nezačal dělat kariéru politika ... kdo ví, jak by to celé nakonec dopadlo.