Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od jisté doby beru každou novou desku Marilyna Mansona jako rutinu. Oba máme za sebou svoje bouřlivé období, v němž jeden mohutně podporován Trentem Reznorem vydával vynikající desky a ten druhý je používal jako soundtrack svého dospívání. Obojí mělo smysl, obojí mělo svou sílu, ale obojí je dávno pryč. Jeden z nás se hudbě posunul, snad i dospěl, ten druhý pořád hledá silného parťáka, se kterým by navázal na přetrženou nit a vydal něco skutečně na výši. Podle mě se mu to za posledních dvacet let podařilo jednou, a to když společně s Tylerem Batesem v roce 2015 vydal desku The Pale Emperor. Ta byla výborná. Tam mi všechno sedlo a měl jsem tehdy dojem, že přesně takhle má znít stárnoucí veterán.

Deska následná, minulá, ve mně žádnou stopu nezanechala. Prostě přišla, byla, odešla a nic se nestalo. Album Heaven Upside Down si pamatuju jako úplně obyčejnou Mansonovu nahrávku, která zněla trochu historicky, trochu současně, snažila se zalíbit, nebyla nijak kontroverzní a po čase úplně zmizela. A přesně tak v mém případě dopadne i aktuální novinka, ovšem s tím rozdílem, že singl We Are Chaos si budu pamatovat jako ten, kterému se budu chtít za jakýchkoliv okolností vyhnout. Ten jsem se naučil nesnášet, možná i díky videoklipu (ZDE), který útočí snad na vše, co považuju za důstojné.

Parťákem se Mansonovi tentokrát stal Shooter Jannings (ZDE), známý z country scény, mně samozřejmě neznámý. Jeho vliv nejsem schopen docenit - co je jeho dílem a co dílem stárnoucího Mansona, je mi utajeno a asi je mi to jedno. Nahlíženo jaksi obecně a z odstupu je deska We Are Chaos jedna z nejpopovějších, co kdy tenhle podivný týpek vydal. Silné melodie, vymakané profi aranže, jednoduché písničky, pěkné refrény a do toho jaksi mimochodem hromada řečí typu study of the chamber of horrors in my head. Úsměvné.

Základní edice alba má deset skladeb a je z nich cítit jasné členění na dvě poloviny pro vydání na gramodesce. První song z každé strany patří k zástupcům ostřejší nóty ve vyjednávání s fanouškem a právě u nich se cítím poněkud více doma než u těch dalších. Ze skladby Red, Black And Blue zavanou časy desky Holy Wood (2000) a vynikne v ní nádherně vedená baskytara (trochu doufám, že by to mohl být Juan Alderete), v případě songu Infinite Darkness bych se nebál zajít ještě dál, v některých momentech až k Antichrist Superstar (1996). Staré, zlejší období na desce obecně připomíná poměrně ostrý a zvláštně zneklidňující zvuk, který znervózňuje a zařezává se do masa, což na jednu stranu může vypadat jako výhoda, na stranu druhou si nejsem jistý, jestli na tohle už nejsem trochu starý. Ale budiž.

První polovina desky je kromě zmíněného úvodního songu příšerná a rozhodně slabší než polovina druhá. O titulním singlu už tu byla řeč, zapomeňme na něj. Následující dvojice Don’t Chase The Dead a především Paint You With My Love jsou zástupci nanicovatých písniček s vlezlou nosnou melodií, které budou do rádia bezva, ale pro starého fanouška Marilyna Mansona jsou jak červený hadr na býka. Pěkně zaranžované, hromada zvukových ploch, syntezátorů, přefiltrovaných bicích, uvzdychaného reverenda, ale jinak rozvařená polívka pro děcka. Ostatně úplně poslední song Broken Needle je úplně ze stejného těsta. Někde na půl cesty pak stojí pětka Half-Way & One Step Forward, která patří rovněž k pomalejším věcem, ale její příjemně melancholický naturel s nosným pianem (prý vliv Eltona Johna haha) patří ke vkusnějším momentům desky. Konec první půlky díky této skladbě naštěstí docela funguje.

Druhá polovina, jak již bylo napsáno, je o poznání lepší. Opět je znát trochu neukočírovaná a nabubřelá studiová práce, mraky velkých aranží, syntezátorových ploch, ale pod tou fasádou naštěstí zbývá prostor i pro docela slušnou muziku. Minimálně v případě skladby Keep My Head Together mám ten pocit, ostatně právě tuhle mám z desky asi nejraději. Má krásnou kytaru. Perfume je pěkná písnička s jasným otiskem interpreta, neurazí, ambice nemá, a časem se na ni zapomene. Jenže díky pachuti z první půle buďme rádi i za ni. Solve Coagula je na tom o poznání hůř a mnohem víc zabředá do marmeládového bláta a o závěrečném sentimentu Broken Needle už tu byla řeč. Nebrat.

Celkově bych řekl, že to je poměrně vyklidněná, melodická a user friendly deska. Kromě uvedených dvou ostřejších věcí (i tak ale čajíček proti minulosti) je nahrávka plná sladkobolných a přeslazených písniček, se kterými se nepotkávám. Což rozhodně nechci, aby vyznělo, že tvrdý Manson je dobrý Manson a vyměklý Manson na to jde špatně. Ostatně i v úvodu zmíněná deska The Pale Emperor nebyla tvrdá ani vzdáleně, ale měla šmrnc starého bluesmana. We Are Chaos na to jde bohužel jinak, jednodušeji, lacině a místy i dost vlezle. Snaha zalíbit se a strefit se do vkusu co největšímu počtu posluchačů převládla nad uměleckým přístupem, který z alba necítím skoro vůbec. Deska na zakázku? Zní to možná v téhle době blbě, skoro neuvěřitelně, ale jo, zhruba takový mám pocit.