Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K sedmičlenné formaci Dead To A Dying World se dostávám poprvé, nějak mi do této chvíle proplouvala mezi prsty. Není to omluva, ani sázka na jiné koně z dřívějších dob, je to prostě fakt. Přitom je Elegy již třetím albem kapely, jejíž styl by mi měl být bližší už dávno. Zůstaňme ale v závětří přítomnosti, bez zbytečných závaží a srovnávání. Dead To A Dying World (ten název mi nejde z huby teda vůbec) hrají svou variantu doom metalu, kterou jsem si dovolil doupravit kontrolním označením "post". Ano, základem budiž doomová produkce a melancholické tížení běžných okamžiků, ale čistý doom to není. Kapela je otevřena dalším vlivům a malé dávce experimentů. Slyším typické post metalové a post rockové momenty, blackový skřehot a někdy až s našimi kraji příbuzenské folklórní klima.

Dead To A Dying World nenabalují na svůj na doom metal další prvky, aby jej živili, ale aby vyjádřili jeho nespoutanost. Projev kapely je sám o sobě zamyšlený a smutný, ale také svobodný a divoký. Má to svá pravidla. Dbá na celkově sklíčenou atmosféru, kdy v závěru svých sdělení jen naprázdno nepolkne, ale snaží se o vykřičník na konci každé věty. V jejich podání je ta dramatizace možná víc na pohodu, ale o jejím významu nelze pochybovat. I ta pohoda je jen zdánlivá.

Stylově se přelévající doom metal kapele svědčí, přesto nenabízí absolutní top náladových střetů. Co podle mě kapele chybí, je úplná schopnost vnést posluchače víc dovnitř, dát mu pocítit, že ta bolest kolem nás je skutečná. Dead To A Dying World dovedou zaujmout a donutit přemýšlet, ale není to navěky. Je to taková malá demolice vlastních nadějí, kdy o ně úplně nepřijdete, protože se dál samovolně vrací. Pořád je to ale velmi sympatická společnost. Je to hudba k souhlasnému pokývání, že takto by to rozhodně šlo, ale husina se nedostaví. Spíš ono provařené a trochu smutné "sejde z očí, sejde z mysli". Což nemyslím nijak zle, ale někdy se ta divokost kapele vymkne a zní až nezdravě chaoticky. Komplikovaněji, než by měla. Ta kombinace rychlosti a řvaných vokálů mi někdy přijde až protivná. Je evidentní, že Dead To A Dying World zní mnohem lépe a přirozeněji v místech, kdy nikam nechvátají a konají s rozmyslem. Rychlost ani volnější mravy jim možná nepřekáží, ale někdy je ta přemíra snahy už za hranou.

V úvodním songu Syzygy se vypráví, mlží a smířeně plní opar kolem nás. Jako by se protli naši Nylon Jail s Wrekmeister Harmonies a něco ze svých zakaboněných zpovědí dali právě Dead To A Dying World. Je to ale jen jedna poloha alba Elegy, jeho začátek, zpívaná předmluva. Pak se naštěstí pod kapelou urve větev a ta s přece jen vyjevenějším výrazem padá na zem, aby rozehrála svůj díl žalozpěvu této planetě. Ve druhé skladbě The Seer´s Embrace Amíci názorně předvádí, kde je jejich hlavní síla a jak široce se umí rozevřít. Základní doom metalový kámen živí kus folklórních dozvuků, které sebou chtě nechtě nese viola. Tiše se rozehrají post rockové tóny kytar a volně se přechází z polohy divokých peřejí do klidu dálek, které pomalu mizí z dohledu. Dead To A Dying World křičí i šeptají, ve vichru i bezvětří. Plni emocí, dávají najevo bezbrannost, ale také vůli s ní bojovat. Jsme přece ve skutečnosti tak malí... Také Empty Hands, Hollow Hymns předvádí, jaké jsou možnosti a prostory k pohybu kapely. Ve vší odvaze i porci křečovité snahy jít dál a výš.

V tichu samoty je Elegy vhodným společníkem na chvíle, kdy chce být člověk mimo jakékoliv dění. Album v sobě spojuje doomovou melancholii, na kterou jsme zvyklí z našich končin, s typickými postupy a prvky pro kapely, kterým je dobře za oceánem. Kroužení nad více styly, ze kterých bych vypíchl post metal, post rock a black metal. Žal, který nabízí Dead To A Dying World je milým průvodcem, ale jeho hlavní úloha končí v době, kdy začnete žádat trochu víc, než jen obhlídku míst, kde už to znáte. Střídá nádherné věci s těmi, nad kterými mávnete rukou. Pere se to ve mně, nemohu si pomoci.