Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - We Are Chaos

Marilyn MansonWe Are Chaos

Jirka D.29.9.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Kdo očekává, že jedenáctá deska Marilyna Mansona přinese něco nového nebo aspoň slibovaný chaos, očekává marně.

Od jisté doby beru každou novou desku Marilyna Mansona jako rutinu. Oba máme za sebou svoje bouřlivé období, v němž jeden mohutně podporován Trentem Reznorem vydával vynikající desky a ten druhý je používal jako soundtrack svého dospívání. Obojí mělo smysl, obojí mělo svou sílu, ale obojí je dávno pryč. Jeden z nás se hudbě posunul, snad i dospěl, ten druhý pořád hledá silného parťáka, se kterým by navázal na přetrženou nit a vydal něco skutečně na výši. Podle mě se mu to za posledních dvacet let podařilo jednou, a to když společně s Tylerem Batesem v roce 2015 vydal desku The Pale Emperor. Ta byla výborná. Tam mi všechno sedlo a měl jsem tehdy dojem, že přesně takhle má znít stárnoucí veterán.

 

Deska následná, minulá, ve mně žádnou stopu nezanechala. Prostě přišla, byla, odešla a nic se nestalo. Album Heaven Upside Down si pamatuju jako úplně obyčejnou Mansonovu nahrávku, která zněla trochu historicky, trochu současně, snažila se zalíbit, nebyla nijak kontroverzní a po čase úplně zmizela. A přesně tak v mém případě dopadne i aktuální novinka, ovšem s tím rozdílem, že singl We Are Chaos si budu pamatovat jako ten, kterému se budu chtít za jakýchkoliv okolností vyhnout. Ten jsem se naučil nesnášet, možná i díky videoklipu (ZDE), který útočí snad na vše, co považuju za důstojné.

 

Marilyn Manson

 

Parťákem se Mansonovi tentokrát stal Shooter Jannings (ZDE), známý z country scény, mně samozřejmě neznámý. Jeho vliv nejsem schopen docenit - co je jeho dílem a co dílem stárnoucího Mansona, je mi utajeno a asi je mi to jedno. Nahlíženo jaksi obecně a z odstupu je deska We Are Chaos jedna z nejpopovějších, co kdy tenhle podivný týpek vydal. Silné melodie, vymakané profi aranže, jednoduché písničky, pěkné refrény a do toho jaksi mimochodem hromada řečí typu study of the chamber of horrors in my head. Úsměvné.

 

Základní edice alba má deset skladeb a je z nich cítit jasné členění na dvě poloviny pro vydání na gramodesce. První song z každé strany patří k zástupcům ostřejší nóty ve vyjednávání s fanouškem a právě u nich se cítím poněkud více doma než u těch dalších. Ze skladby Red, Black And Blue zavanou časy desky Holy Wood (2000) a vynikne v ní nádherně vedená baskytara (trochu doufám, že by to mohl být Juan Alderete), v případě songu Infinite Darkness bych se nebál zajít ještě dál, v některých momentech až k Antichrist Superstar (1996). Staré, zlejší období na desce obecně připomíná poměrně ostrý a zvláštně zneklidňující zvuk, který znervózňuje a zařezává se do masa, což na jednu stranu může vypadat jako výhoda, na stranu druhou si nejsem jistý, jestli na tohle už nejsem trochu starý. Ale budiž.

 

První polovina desky je kromě zmíněného úvodního songu příšerná a rozhodně slabší než polovina druhá. O titulním singlu už tu byla řeč, zapomeňme na něj. Následující dvojice Don’t Chase The Dead a především Paint You With My Love jsou zástupci nanicovatých písniček s vlezlou nosnou melodií, které budou do rádia bezva, ale pro starého fanouška Marilyna Mansona jsou jak červený hadr na býka. Pěkně zaranžované, hromada zvukových ploch, syntezátorů, přefiltrovaných bicích, uvzdychaného reverenda, ale jinak rozvařená polívka pro děcka. Ostatně úplně poslední song Broken Needle je úplně ze stejného těsta. Někde na půl cesty pak stojí pětka Half-Way & One Step Forward, která patří rovněž k pomalejším věcem, ale její příjemně melancholický naturel s nosným pianem (prý vliv Eltona Johna haha) patří ke vkusnějším momentům desky. Konec první půlky díky této skladbě naštěstí docela funguje.

 


 

Druhá polovina, jak již bylo napsáno, je o poznání lepší. Opět je znát trochu neukočírovaná a nabubřelá studiová práce, mraky velkých aranží, syntezátorových ploch, ale pod tou fasádou naštěstí zbývá prostor i pro docela slušnou muziku. Minimálně v případě skladby Keep My Head Together mám ten pocit, ostatně právě tuhle mám z desky asi nejraději. Má krásnou kytaru. Perfume je pěkná písnička s jasným otiskem interpreta, neurazí, ambice nemá, a časem se na ni zapomene. Jenže díky pachuti z první půle buďme rádi i za ni. Solve Coagula je na tom o poznání hůř a mnohem víc zabředá do marmeládového bláta a o závěrečném sentimentu Broken Needle už tu byla řeč. Nebrat.

 

Celkově bych řekl, že to je poměrně vyklidněná, melodická a user friendly deska. Kromě uvedených dvou ostřejších věcí (i tak ale čajíček proti minulosti) je nahrávka plná sladkobolných a přeslazených písniček, se kterými se nepotkávám. Což rozhodně nechci, aby vyznělo, že tvrdý Manson je dobrý Manson a vyměklý Manson na to jde špatně. Ostatně i v úvodu zmíněná deska The Pale Emperor nebyla tvrdá ani vzdáleně, ale měla šmrnc starého bluesmana. We Are Chaos na to jde bohužel jinak, jednodušeji, lacině a místy i dost vlezle. Snaha zalíbit se a strefit se do vkusu co největšímu počtu posluchačů převládla nad uměleckým přístupem, který z alba necítím skoro vůbec. Deska na zakázku? Zní to možná v téhle době blbě, skoro neuvěřitelně, ale jo, zhruba takový mám pocit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bhut / 29.9.20 8:10odpovědět

...a to jsem si myslel, že hůř než na The High End Of Low být nemůže. Tohle je přinejmenším srovnatelné, což je pichlavé zjištění...

Victimer / 29.9.20 6:43odpovědět

Ten strašnej eponymní song jsem zkusil potlačit, ale nebaví mě to ani jako celek. Je to vážně laciný...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky