Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Forgotten Days jakožto čtvrtá řadová deska amerických doomařů Pallbearer vyšla už v říjnu loňského roku, ale od té doby ji tak nějak překusuju, poslouchám, snažím se uspořádat si dojmy, zase přežvykuju, zase poslouchám, a pořád nic. Respektive nic definitivního. Celý ten příběh pro mě začíná ztrácet kontury, kamsi se rozplývá a čím dál víc postrádá důvod jej odvíjet někam dál. Ale aby hned na začátek bylo jasno - tvorbu Pallbearer mám rád a jejich starší tři desky všecky svým způsobem považuju za povedené, některou víc, některou míň, prostě tak jak to v životě chodí. Stejně tak rozumím názorům, podle nichž to s tvorbou téhle kapely nikdy nebylo příliš horké a že sice dobrý, ale prostě jenom dobrý. Budiž, nemám s tím vůbec žádný problém.

Ten naopak začínám mít v případě, že začnu klást pod sebe na papír dojmy z poslechu stále ještě aktuální desky a snažím se mezi nimi najít nějakou silnou a údernou poznámku. Není tam. A to ani v případě něčeho vyloženě dobrého, ani v případě nějakého průšvihu. Forgotten Days je deska, co naprosto v klidu plyne - poznáte v ní rukopis kapely, poznáte jejich zvuk, jejich melodie, jejich zpěv, s nímž se ne každý smíří, a vlastně by vám už tohle mohlo stačit ke spokojenosti. Nestačí. Tedy alespoň mě to nestačí. V téhle chvíli si začínám říkat, jak důležité je nějak zaujmout, v dobrém nebo špatném, klidně nějakou hrůzou, ale zaujmout. Právě tohle je totiž největší potíž téhle desky - její naprostá průměrnost.

Mám z toho trochu pocit, že Pallbearer vsadili na jistotu a model, který se jim a jejich chlebodárci osvědčil dřív, bez přemýšlení hrnou dál. Možná v tom je i nějaká tvůrčí krize, aktuální výpadek, múza na dovolené, tlak vydavatele, fakt nevím. Nevím a nechci spekulovat, do zákulisí nevidím, sociální sítě nesleduju a soustředím se čistě na výsledek. A ten mě nezasáhl. Úvodní riff titulní skladby je desetkrát vyluhovaný čajový pytlík, který jakoby vypadl z čajníku Candlemass a byť jako kytarové hromobití funguje dobře (vzpomeňme s úctou na YOB), myšlenku to nemá žádnou. A myšlenky se těžko hledají i dál. Je to hned druhá skladba Riverbed, u níž mám pocit, že se kapela topí a zoufale prosí o záchranné lano a nalezení cesty, kam se dál ubírat. Finální třetina na dřívější poměry „pouze“ šest a půl minuty dlouhé skladby je zoufale nezajímavá a chybí ji jakákoliv jiskra. A na žádný velký zápal a jiskření to není ani dál, se smutným vrcholem ve dvanáctiminutové Silver Wings, od které si lze v klidu odskočit na velkou, vrátit se a o nic nepřijít.

Pokud si něčeho na aktuálních Pallbearer cením, je to smysl pro moc pěkné melodie, kterých se na albu dá dohledat hodně. Možná právě proto, že kapela o této své silné stránce ví, hrne je pod tlakem a ne vždy je to tak pěkné jak u Saturnus (občas je tam slyším, proč ne). Neboli melodií je dost, obecně je Forgotten Days hodně melodická deska, ale i zde rostoucími porcemi nabývám dojmu, jestli už ten příděl není za čárou. A jestli už to místy nesklouzává k takovým pěkným zpívánkám bez výrazu, bez nápadu, bez zaujetí a bez nadšení. Těžko říct. Obecně mám především problém se do desky zaposlouchat, najít v ní záchytné body a začít se na ni soustředit. Možná s tím souvisí i to, že z hlediska zvuku je Forgotten Days zatím nejhlasitější a nejnepříjemnější deska kapely, kdy míra destrukce zvuku je slyšitelná skutečně hodně. Bohužel, ani tohle nevede k soustředěnému poslechu a spíš funguje jako odstrašující memento, že takhle teda ne. K tomu si přidejte nemastný neslaný obal, kde už se nevešlo ani logo kapely nebo název desky, a výsledný dojem čehosi nezajímavého, průměrného a instantně jednoduchého je dotažen do konce.