Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Martröð - Draumsýnir eldsins

MartröðDraumsýnir eldsins

Garmfrost5.1.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Zlovolností plné blackmetalové obrazy surrealistické vize omotávají chytlavou mysl a mění ji násilnickými výbuchy. Intenzita prožitku je abnormální a prosta upocené snahy. Avantgardní postupy jsou začleněny do temného TRVE prostředí zcela přirozeně, že si jich nemusíte ani všimnout. Kdo bude chtít, užije si silně extrémní nahrávku, kdo hledá a nebojí se, prožije jedinečné umění divoké mysli.

Před devíti lety nadchlo undergroundový svět debutové EP slibného projektu Martröð Transumation of Wounds. V sestavě se objevilo nejedno kultovní jméno z celého světa. Za všechny jmenujme H. V. Lyngdala, Alexa Poola nebo třeba MkM. Namlsáni bestiální aurou výborného EP jsme museli čekat dlouhé roky, až někteří (v čele se mnou) na Martröð zapomněli. A přece…

 

Zaštítěni Debemur Morti, už pouze dvojice Lyngdal s Poolem obklopeni hosty nahráli dlouhohrající debut s názvem Draumsýnir eldsins. Nečekal bych, že by se po tolika letech dalo navázat na Transmutation… A taky že se nenavazuje. Draumsýnir eldsins je dílem daleko zvrácenějším. Přemýšlel jsem nad pojmy šílenství, halucinací či pokrouceností plné evokativní sound… Album se neštítí kroutit fyzikální zákony a ničit běžné představy. Black metal v rukou Martröð se jeví jako běsnění divých démonů. Přičemž se drží spíše klasického ražení, než avantgardní sonické hrůzy typu Skáphe. Album nabízí pouhou čtveřici skladeb s délkou kolem deseti minut. Pánové delší stopáž vyplní nadoraz. Nevzniká prostor pro nadechnutí, ale pro nepřirozenou závislost.

 

Rychlé, až zběsilé tempo je plné neklidu a vznětlivých bouří. Disonantní postupy jsou využity pro lákavě nebezpečnou výpravu ke konci lidství. Bestiální plochy narušují smíšené sbory, smyčce a rozladěně znějící klavír. Bicí rytmy se většinou vybičovávají do nejrychlejších blastů, nebojí se najazzlých vyklepávaček nebo šamanských perkusí. HV je doslova příšerný nositel nočních můr. Jeho hlas je plný odporného jedu.

 

Zdá se, že Draumsýnir eldsins je albem chaotickým, zlovolným dílem šílenců. Chaos je ovšem v rukou dvojice HV a AP přesně koordinovaný. Jedovaté sliny uzavřené svěrací kazajkou dští zlá poselství a zvrácené představy. Vokální nadílka je stejně neukotvená jako hudební. Z blackové tortury se často ocitáme v neoklasické mutaci. Skladby jsou poháněny nezdolnou energií a krutou vášní. Ze zběsilého víru jste bez varování vtaženi do úzké štěrbiny, kde vám nebude příjemně. Srdce sotva tepe…

 

Pochválit musím rovněž pečlivě promyšlenou a vyváženou produkci. Ve sluchátkách můžete doslova vnímat kouzla. Zde mi na mysl připadnou maximálně našinci Inferno, kteří podobným kouskům holdují.

 

Jak jsem zmínil, z disharmonických příšerností se skladby umí proměnit v atmosférický skvost. Zlovolností plné blackmetalové obrazy surrealistické vize omotávají chytlavou mysl a mění ji násilnickými výbuchy. Intenzita prožitku je abnormální a prosta upocené snahy. Avantgardní postupy jsou začleněny do temného TRVE prostředí zcela přirozeně, že si jich nemusíte ani všimnout. Kdo bude chtít, užije si silně extrémní nahrávku, kdo hledá a nebojí se, prožije jedinečné umění divoké mysli. Komu se zdá moje recenze plná expresivního blábolení, má pravdu. Draumsýnir eldsins se mnou pořádně cvičí, až se mi hlava točí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Kubánec / 6.1.26 14:45odpovědět

Nezapomněl jsem, ale už jsem moc nedoufal v pokračování. Hostis Humani Generis!!!

Opat / 5.1.26 10:21odpovědět

Jo, tohle je fakt neskutečná deska... islandská scéna se zdála po dechberoucím nástupu už trochu vyčpělá, ale tohle (ač to samozřejmě není pouze Island) je skvost.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky