Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Další se samotářských hrdinů, který okusil chléb metalový a rozhodl se skrze něj promluvit ke světu, slyší na jméno Niklas. Jeho hrdinná anabáze nemá dlouhého trvání, i když před převtělením se v Latitude Egress fungoval coby turistický průvodce po ruinách ve funerálním projektu Licht Erlischt... Dále je dobré si říci, že Niklas je (a byl) aktivní asi v půldruhém miliónu dalších kapel, takže zapálení mu jistě nechybí. Doopravdy ale hrdinovi chybí mnohem víc, než je zřejmě ochoten si přiznat. Tohle však nechme na chvíli stranou a věnujme se nynější tvorbě, jež bývá nejčastěji označována jako doom metal. Snad je to díky nepříliš rychlému tempu, snad díky jistému podílu frustrace, která z bojovníka občas sálá a možná bylo Niklasovo snažení prostě těžké někam zařadit. Tak aby to příliš nebolelo, říkejme tomu třeba doom...

Ve skutečnosti nás hlavní protagonista zve na pouť za starými časy, do jakési pusté krajiny, kde vzpomíná na hodnoty pravého života bojovníka, dnes jen opřeného o šutrák a stírajícího pot z vrásčité tváře. Čas holt nelze zastavit. Horší na tom celém je, že úplně stejně unaveně působí také celá produkce Latitude Egress. A to asi nebylo hlavním bodem společného setkání. Bohužel jsme ale svědky podivně vláčné hudby, ve které se děje tak málo, že necelých padesát minut alba je strašidelně dlouhá doba, kterou lze stoprocentně strávit mnohem smysluplněji. Neustále jsem čekal na nějaký impuls, který nahrávku pošle vpřed, odpíchne ji z místa odpočinku a dodá jí punc opravdovosti, ale čekání se po chvilce proměnilo v marnost. Je dobojováno, už se jenom žvaní napůl smyšlené báchorky a propadá se sebelítosti. Veškerá udatnost je v tahu.

Osud nahrávky Niklas zpečeťuje velmi špatným zpěvem, který se na začátku alba snaží hrdinně nést cejch bojovníka, ale po chvilce je to celé tak falešné, že se vojáček radši schoulí na bobek a pak už jen tiše šeptá do tmy. To samozřejmě album znovu nikam neposílá. I když vlastně ano, do zadních partií každého z nás možná ano... Očekávání nebyla bůhvíjaká, ale výsledek je bohužel hodně slabý. Na albu není jediný moment, který by mě donutil vstát a znovu si jej v budoucnu pustit. Takto jsem prožil pět matných poslechů, do šestého se již pouštět nechci. Kdo i přesto po této nahrávce sáhne, nechť si zkusí vychutnat alespoň začátek alba, který ještě za něco málo stojí. Dál už je to jen čekání na smrt.