Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo by neznal starý „Masakry“. Podle Kama Leeho jsem kdysi zkoušel growlovat fest hluboko a byl vedle Jana-Chris de Koeijera a Chrisa Burnse jeden z mých prvních vzorů. Seskupení ex-členů fenoménu Death nebo lidí z Obituary v 80. letech se svými demy pomáhala definovat floridský, potažmo světový death metal. „From Beyond“ byl pak vyústěním letité snahy, ale také začátkem konce. Pak už vše šlo plnou parou dolů až k propadáku „Promise“ a následnému rozpadu kapely.

Po různých snahách a návratech je tu letošní novinka „Back from the Beyond“, z původní sestavy jsou přítomni pouze Rick Rozz a Terry Butler. Těšil jsem se na Kama a naivně toužil, že za bicími uslyším Billa Andrewse. S tím nenaděláme nic. Už od EP ochutnávky „Condemned to the Shadows“ známe nového vokalistu Edwina Webba a tlučmistra Mika Mazzonetta, který do MASSACRE zapadne naprosto skvěle. Zmiňované EP nás navnadilo na tu správnou vlnu pradávného death metalu, jaký jsme poslouchali za mladých dobrých časů, a otázkou bylo, jak budou znít jejich písně z celé desky.

Ani jsem nedýchal, jak jsem byl natěšený, když jsem se uvelebil k prvnímu poslechu svých pradávných oblíbenců. Byl jsem nesmírně zvědavý, jak budou znít po tolika letech, navíc s jasně definovanou tváří v podobě návratu ke slavnému debutu. No a hlavně jak se mi budou po víc jak čtvrt století vůbec líbit. Přece jen je to pár roků. Heh. Po intru „The Ancient Ones“ zahromuje „As We Wait to Die“. Deska se rozjíždí v těžkotonážním nátlaku s klasickou kytarou Ricka Rosse, kterou rozpoznáte mezi tisíci, a z každého tónu cítíte, že jste zpět v devadesátkách. A právě hned v úvodní skladbě poznávám, že mi bude fest vadit zpěv. Abych nebyl nespravedlivý, jeho hluboký hlas je dobrý. Sice není nic extra, ale zpěvák s ním umí pracovat. Je ohebný, rytmický i v rámci stylu melodický. Vadí mi ale jeho snahy prokládat growl ječením, které Kam Lee uměl s grácií, ale Webb mnohdy působí jako děcka na karnevalu a tím vše shazuje kamsi do bahna.

Nechci ale svalovat veškerou nespokojenost na zpěv. Deska, jakkoliv je krátká, po chvíli, kdy opadne prvotní nadšení, začne nudit. Motá se v monotónních nápadech. Jak to popsat... Zvuk je takový, jaký má být. Sólíčka jak z partesu. Ostatně kdo by čekal od Rosse něco jiného?! Terry Butler basuje zajímavěji než kdy v Six Feet Under a Mike opravdu bubnuje zajímavě a zároveň zní, jak se hrálo na přelomu 80. a 90. letech. Tehdy se na nějaké rytmické hrátky v klasickém deathu nehledělo. Bicí nástroje byly využity mnohdy jen jako tep skladby. Mike hraje zrovna takto a přitom slyšíte, že do písní chytře propašoval hudební hravost. Tak co nefunguje? Myslím, že je to snaha znít jako před 25 nebo 30 lety a přitom je evidentní, že se všichni jakožto umělci posunuli o světelné roky dál. To vše pak působí křečovitě. Vyčpěle a vyšuměle jako starý burčák. Dokážete si představit, jak chutnal v pravý čas, ale už to není ono a je vám z toho spíš špatně. Jedna skladba je podobná druhé a celkový mustr je velice jednoduchý. Což by nevadilo, nebýt zmíněné monotónnosti. Nejlépe fungují bonusové předělávky starých Death „Mutilation“ a „Corpsegrinder“. Tam je základ jasný a přestože se ohlížím, zda neuslyším Chuckův vřískot, originálu hutná zatěžkanost prospívá a rád si s klukama zařvu refrén.

Vypíchnout song, který by vyčníval, není víceméně možné, ale jak úvodní „As We Wait to Die“, tak „False Revelation“ nebo „Sands of Time“ jsou zkrátka jasné hitovky. Myslím, že i titulní „Back from the Beyond“ mi v hlavě zůstane. Tudíž myslím, že vyjít tohle album jako EP, nemám problém. Takto se poslech čtrnáctero skladeb, které lze jen stěží rozlišit, rovná ztrátě času. A to je škoda. Na to jsme čekali tolik let? Díky, ale já si pustím raději poslední Carcass, který taky není zrovna progresivní, ale o to víc jsou skladby takéž starých navrátilců zábavnější. Nepotěšili jste mě a ani já vás nepotěším.