Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po pár dnech se znovu vracíme na mimořádně plodnou blackmetalovou polskou scénu a půjdeme na to od lesa. Někde tam totiž zuří vyzáblá vlčice, je podlá a vzteklá a vypadá to, že není úplně duševně v pořádku. Je to od pohledu divná mrcha. Kapelu Wilczyca tvoří dvojice Louve - Nidhogg, která se dle potřeby obklopuje hostujícími muzikanty, ať už za účelem práce ve studiu nebo živým vystoupením. Družina produkuje špinavý black metal, ryzí bordel z lesa, do kterého ale nemá problém dodat pár osvěžujících elementů. Myslím tím pár ambientních vlnek a myslím tím i občasný bigbítovější feeling, jinak stejně neučesaný a nemravný. Pořád je to stoka, odkloněné rameno, ale do bezduchého rámusení se přidá trochu nadhledu, jakkoli mohou být první pocity přesně opačné. Najednou to není jen o tom, jak nás uštvat v rychlopalně mrazivém tempu. Celý ten špinavý, odkudsi ze zatuchlého doupěte vytažený hnus, má pod čepicí.

Co se týká vydaných nahrávek, tady to Wilczyca řežou hlava, nehlava. Sotva se v roce 2019 zformovali, už do nás sypou své třetí album DrakoNequissime. Teda přesněji, během jara už stihli nasypat. A aby toho nebylo málo, aktuálně má kapela venku další edici, tentokrát splitko s blázny Ossements.

Já celkově přínos Wilczyca vidím v tom, jak jsou schopní o ten svůj rezavějící bzukot pečovat, jak jej dělají takovým, aby neměl čas nás zahltit nudou. O nudě tahle cháska určitě není. Já bych se toho nebál a tvář Wilczyca bych definoval jako experimentální pure bestii, která ze tmy nevyleze, ale o tmě přemýšlí a tvaruje si ji k obrazu svému. Je to mrazivá, agresivní a hnusná esence black metalu s pár postranními úmysly.

Což taky k Wilczyca patří už od debutu. Není to jen mlácení prázdné slámy, ale synové lesa umí hodit do placu takovou skladbu jako je Przyjdź, směs až melancholického vlčího úpění, děsivosti a pár zvukových kolapsů z elektronického ranku. A v podobném režimu kapela funguje i na svém druhém albu Horda. Tady za všechny příklady zmíním ambientní pnutí Echo a minimální propichování tmy za dohledu Demona. Suma sumarum, Wilczyca umí být stejně mrzští jako rafinovaní a svou primitivní povahu umí vláčet i jinými póry, než ve kterých tuhne black metal.

Celkový dojem je ale prasení a nic na tom nemění ani novinka. DrakoNequissime je 29 minut tlaku, který povolí jen občas a nejvíce pak na dvou místech. Když v závěrečné Nema padne tma o trochu dřív a je z ní na chvíli lomozící lunární ambient, a když se v Jeszcze zemści się ziemia o něco víc vypráví a taky zpívá. Věc Sic Luceat Lux se už objevila jako bonus na albu Horda a obě verze se podle mě liší jen v závěru.

Takto bychom mohli pokračovat a stejně bychom se dostali k tomuto shrnutí:

Ono by to tak hrálo, kdyby k nám z té polské kotliny nepřišla další, v dobrém střelená záležitost. Wilczyca jsou lesní kreatury, které baví plenit, ale taky se u toho občas zastaví. A pak už je to jenom o tom, jak každému to které album z jejich rychle se rozrůstající diskografie sedne. DrakoNequissime je za mě příjemně studená exkurze k dalším podivínům, kteří mají fištrón na dobrý garážový black metal. A kterým se přesto nevyhýbejte. Naopak, zkuste jim jít naproti.