Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

(Garmfrost): Už dávno je jisté, že ikonickým Master's Hammer není nic svaté. Jejich ponávratové desky počínaje Mantras dýchaly ironií a sarkasmem. Vracejte konve na místo sice blackem opět bylo, leč i tam bylo možné nalézt odlehčenější songy. Na Vagus Vetus se divočinou v myšlenkách i hudební legraci nešetřilo. Fascinator představoval pro mě konec druhé éry, což se po sedmi letech ukázalo jako liché. Je tu Maldorör Disco a možná éra třetí. Vedle Františka Štorma stojí opět Necrocock a Honza Kapák. Mně neznámý hráč na syntezátory Kamil Princ má důležitější pozici, než by se mohlo zdát. Jeho hra je poměrně určující pro celkový dojem.

Pryč je doba black metalu. Zůstal jasný rukopis pozdní éry Master's Hammer. Kdo četl zvráceně temné a obskurní básně de Lautréamontovi – Zpěvy Maldorovy, tuší, jakou poezii lze od nového díla Master's Hammer čekat. Více než hrůzu a temno z básní čišící můžete vnímat humorný génius slova s mnoha přesahy do všech možných i nemožných stran. Více prostoru dostal hlas Toma Necrococka, zmizely tympány i jedovatá zloba. Skladby jsou více psychedelické, vícevrstevnaté a také karaoke retro naivní. Už dopředu jsem byl přesvědčený, že mě nový počin MH nebude bavit, ale po opakovaných posleších jsem minimálně na krátko podlehl. Uvidíme, zda se bude jednat o delší záležitost, zatím dobrý. Pod nánosem všeho tepe dobrý song s mnoha zajímavými melodickými i pěveckými linkami. Atmosféra Maldorör Disco dýchá mimo jiné i vůní léta, kdy album možná vznikalo. V zajetí klišé představ a intelektuální úzkoprofilosti mi na mysl padá nejen francouzský hraběcí démon, ale také hody, kolotoče, teplá voda v rybníce a Váchalova aura. Nebo Kytice… Mišmaš jak blázen. Sumárně hodnoceno jako další svébytná nahrávka od mistra Štorma. Líbí/nelíbí musí stačit. Hodnotit kvalitu nebo hanit cizí choutky mi připadne zbytečné. Docela by mě bavilo slyšet na koncertě Bochnatky vedle Věčného návratu nebo Já nechci nikoho trápiti… Proč ne?

60%

(Bhut): Cítím potřebu vymezit hned v prvopočátku nějaký postoj, který je třeba zaujmout k novému albu věhlasného emblému Master’s Hammer. Není to totiž samozřejmá věc a konkrétní rozpoložení a přístup je velmi důležitý, ani ne k pochopení, ale k uchopení této takřka nečekané novinky. Hodně záleží na tom, jak máte tuhle kapelu rádi a jak moc dokážete vyklouznout z ryze metalového sevření a kultovního statutu, který ve své nejvěhlasnější éře skupina vybudovala. Výrazný návrat v podobě nahrávky Mantras totiž nastolil směr, který byl všelijak rozvíjen a ohýbán až k dnešnímu vyústění, kterým Maldorör Disco je. Kdo ještě sledoval vedlejší příběhy kolem Franty Štorma, jako Airbrusher nebo i Mortal Cabinet, musel tak nějak tušit, že jednou se to zlomí a něco takového bude představeno i pod logem Mistrova kladiva. A tak se i stalo.

Nechci tady a teď působit jako nějaký rozumbrada, který to čekal a tušil, nebo jako nějaká neustále nad věcí se pohybující entita, která všechno a vždycky bere s nadhledem, humorem a nestrannou, povznášející se lehkostí. Jsem obyčejný fanoušek, kterému se moc líbil Mantras a rychle se dokázal uzpůsobit novému řádu, ačkoliv těch výhrad s přibývajícími nahrávkami bylo rovněž více a více. No a nejvíce jich mám asi teď. Nejsem zakonzervovaný ignorant, který se nedokáže přenést přes nějaké elektronické prvky, disco rytmy a další nemetalové (či nedej bože neblackmetalové) koření. Na to je můj hudební apetit příliš pestrý a poukazovat na nelibost by bylo kálení si do úst a jednoznačná fabulace, nepravda a mystifikace. Tím vším chci tak nějak vzletně říct, že mi hudební směr novinky nevadí, ba co víc, některé pasáže mi přijdou naprosto fantastické a líbí se mi, jak dokážou jemně a přirozeně přelévat náladu od avantgardního metalu/rocku přes rozšafný Kaviar Kavalier odér k hrubému ataku EBM, a neopomene se to opentlit pradávnými new wave Devo šprýmy. Ale přesto tady mám několik nebezpečně výrazných vykřičníků, které mi plynulost a hebkost nahrávky nepříjemně brzdí a zošklivují.

Tak především autotune – vím, že to byla možná nutnost, možná sranda, ale… V jedné skladbě – budiž, ale hned v několika dalších je to už přespříliš velký test trpělivosti a odolnosti. Nesnáším autotune a je to jen můj problém, pochopitelně. No, ale od zpěvu se příliš nevzdálíme. Ono to totiž ani moc nejde, jelikož je všudypřítomný, de facto neustálý a nebojím se říct otravný. Těch vokálních linek je tam prostě moc. Jsou všude, nenechají vás oddechnout, nenechají vás vychutnat si instrumentální rozmanitost pestrého díla, nenechají vás soustředit se na komplexnost, protože často strhávají pozornost k sobě. Samozřejmě je to dáno tím, že se zpívá česky, což zkrátka podvědomě nutí naslouchat slovům, ale zároveň jde i o výrazný prvek, kdy jsou hlasivky roztodivně ohýbány (nejen autotune destrukcí), aby vytvořily škodolibý šotkoidní sliz, kterého se ne a ne zbavit. Sleduju tuhle kapelu dost dlouho na to, aby mi bylo jasné, že je to z nějaké části i dráždivá gestikulace a specifická barva humoru, kterým se autoři baví na úkor fanouškovské ortodoxnosti. Ale všechno má své meze, a já ty své asi našel.

Možná někdo vytáhne srovnání se Šlágry, které byly taky takovým testem nebo spíše šklebem směrem k uctívačům neodchylnosti, ale nemyslím si, že by to bylo relevantní. Je to zaručeně zkouška, ale je to na druhou stranu pořád celkem jistota a jasně rozpoznatelná muzika. Má svůj charakter, zvuk a hromadu dalších atributů. Je to zkrátka vývojová fáze, čímž lze okřídleně omlouvat cokoliv. Na mě to má však účinek menší. Jak říkám – instrumentálně mě to baví, vlastně docela dost, ale množství zpěvu mi to shazuje. A když už padlo slůvko zvuk, tak mi to nedá a musím se přiznat, že je mi nelíbí. V intenzivních chvílích se to totiž všechno slévá do mohutného celku, ze kterého může i rozbolet hlava. Málo dynamické, málo prostorné, ale to je třeba element, který mnozí ani neřeší.

No a nemůžu si odpustit poznámku o tom, že slůvko Maldoror mi pořád podsouvá asociaci s kapelou Thee Maldoror Kollective, což je velice výborná italská avantgardní formace, u které si užívám celou diskografii, ale vypíchl bych majstrštyky jako Pilot nebo Knownothingism, které tímto vřele doporučuji. To jen tak na okraj, kdyby někdo potřeboval po poslechu Maldorör Disca nějakou jinou, přesto svým způsobem pořád spřízněnou taky maldoror hudbu. Když tak na to koukám, je to povídání možná víc o mně než o Master’s Hammer, ale asi jsem tak nějak přešel na ten jejich level, že je jim vlastně jedno, jak to kdo přijme. Prostě si tu děláme, co chceme, baví nás to, něco si tím ventilujeme a máme z toho radost, a když to potěší i někoho dalšího a dokáže se naladit na stejnou frekvenci – no, tak to potom máme vyhráno, že.

60%

(Victimer): Novou éru domácí kultovní formace Master's Hammer započatou albem Mantras (2012) sleduji pečlivě a nenechávám si ujít žádnou z následujících albových položek. Všechny by se daly svorně titulovat jako novátorské, experimentální či avantgardní. Tu více nakloněné starým blackmetalovým koridorům, jindy zase inovativní a těmto prostorům zcela vzdálené. U mě osobně vede album Formulæ, další alba jako Mantras a Vracejte konve na místo vnímám jako povedená a mému příjmu nakloněná. Kde se s kapelou naopak nesetkávám, jsou zbylé zastávky Vagus Vetus a Fascinator. Mám to zkrátka na přeskáčku, navíc přidám poznámku, že se příliš nepotkávám ani s Frantovým projektem Airbrusher. Na něm je autorova záliba v elektronické hudbě povýšena na první místo a dalo se tušit, že právě tudy se budou ubírat i další kroky Master's Hammer.

Maldorör Disco je nejvíc elektronické album, jaké kapela dala světu. Novicem v sestavě je Kamil Princ a ve dvojici s Františkem dali hlavy a elektro pomůcky dohromady, a jsou pod novou avantgardní diskotékou podepsáni. Znovu jsou také zastoupeny Necrocockovy typické harmonie a vokály, jemnější to koření do jinak dusavých rytmů a kytar. Elektronika dominuje a je různorodá. Od velmi jednoduchých, až provokativně tupých disko pulsů, přes EBM prvky, až někam do sféry kosmické avantgardy jihočeských rybníků. Na elektronice a na experimentech do ní zakomponovaných je album postaveno a jeho působivost není vyloženě na půl žerdi, ale je proměnlivá. Nedělá mi problém nechat album plynout a poslouchat ho bez zásahů, ale stejně do něj raději zasahuji a vybírám si. Jako na diskotéce, že jo. Některé skladby, jako Take It Or Leave It nebo Bochnatky jsem si oblíbil do té míry, že je příliš složité je nechat ladem a oddávat se jiným částem alba (to berte s velkou rezervou, ale stále to tak někdy je). Maldorör Disco provokuje, i když přistoupíte na jeho hru. I tím, že nenabídne až tak silný, oduševnělý materiál. Pořád je na něm dost věcí, které mi přijdou neatraktivní a smyslově vzdálené. Občas se potkáme, ale kamarádi nebudeme. A tak to bude do budoucna asi i s celou deskou. Master's Hammer dali svojí diskotéce metalově experimentální aranžmá, kus svéráznosti a domácké avantgardy, ale už ne velkou kvalitu, natož nadrámec. Maldorör Disco je hudebně sladěný a ve své experimentální povaze zajímavý materiál, samotným provedením ovšem nijak zásadní a celkovým dopadem spíš titěrný. Na druhou stranu, proč si nelibovat ve spojení povrchního a umělecky svobodného, kdy to povrchní to svobodné postupně hyzdí a nakonec zabíjí? Důležitý je stejně kapelní diktát a ten zní ---> sám sobě se líbit.

60%