Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Melvins - 1983 (EP)

Melvins1983 (EP)

David8.3.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Melvins oprašují vzpomínky na líté boje z doby před třiceti lety, kdy jedině ostré lokty a zaťaté pěsti byly klíčem k úspěchu a válcují vše, co se jim postaví do cesty. Výsledkem jsou čtyři parádní akce za necelou čtvrthodinku a čtyři zásahy do černého! Co víc si mohou skalní příznivci přát?

Potřetí a znovu jinak! Završení uplynulého, pro nekorunované krále volnomyšlenkářského přístupu k volnomyšlenkářství, nadmíru úspěšného a událostmi doslova k prasknutí napěchovaného roku zkrátka nemohlo dopadnout lépe. Jestliže se poločas patřící „velké“ desce Freak Puke nesl ve znamení odhalování doposud neprobádaných cestiček, překračování bludných kořenů a nevázané konzumace mandragory za poslechu největších hitů Bobiny Ulrichové, pro efektně pojatý a triumfálně zakončený finiš tentokrát hoši zvolili zcela jiný, o poznání oldskůlovější přístup.

 

Sami jistě uznáte, že poslední minuty každého mače, ať už jde o zabarákovou ligu nebo finále mistrovství světa, bývají přinejmenším kritické a silně vypjaté. Na parádičky nebo vymýšlení píčovinek ve vlastním vápně prostě není v takové chvíli čas. Tudíž líbivá, diváky i širokou a vysoce odbornou veřejností ceněná strategie progresivního popu nového tisíciletí dostává nemilosrdné, avšak zcela logické stop! Namísto hračičky, smyčcového kouzelníka a amfetaminovým jazzem postiženého Trevora Dunna přichází vyztužit zadní řady ostřílený Mike Dillard, tlučmen, který to drhnul s Buzzem Osbornem ještě nějaký ten pátek před velkým černobylským ohňostrojem. Bouchač Dale se protentokrát posouvá z hloubi pole až někam na úroveň ofenzivně laděného, nezastavitelného střapáče, aby jeho kvílivé, uši rvoucí výpady jistil odspodu čtyřmi strunami silnými jako kmeny boubínského smrkoví.

 

Kličky, sólování a frajeřinky pro potěchu ochozů nahrazuje přímočará taktika dlouhých, nakopávaných balónů, okamžité zpracování a bleskové, milimetrové zakončení přímo do šibenice. Melvins přitom lítají i s neúprosně ubíhající časomírou po place sem a tam jako motorové myši, jejich hře nechybí lehkost, zápal ani moment překvapení. Bobina je zapomenuta, ať žije punková básnířka Hanka Gerzanicová! Věčná múza Pop-O-Pies a ofenzivních kouzelníků The Lewd od nichž si přidrzlí Melvins propůjčili pár osvědčených nápadů, kterak spolehlivě přečůrat nepřipravené soupeře a donutit je k potupnému spásání prodřeného, zmáčeného pažitu.

 

 

Melvins oprašují vzpomínky na líté boje z doby před třiceti lety, kdy jedině ostré lokty a zaťaté pěsti byly klíčem k úspěchu a válcují vše, co se jim postaví do cesty. Výsledkem jsou čtyři parádní akce za necelou čtvrthodinku a čtyři zásahy do černého! Co víc si mohou skalní příznivci přát? 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky