Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od vydání alba Psychotic Symphony spolku prog metalových veteránů Sons of Apollo (dále SoA) uběhlo už několik měsíců a nezbývá než si přiznat, že tu nejlepší chvíli pro povídání o tom, co tato fošna nabízí k menu, dávno vzal vítr. Tím spíš, že tato povedená pětice má na kontě další titul, byť titěrný a ryze obchodní - digitální EP Tengo Vida. Kromě toho SoA vymetli nejednu halu v Severní a Jižní Americe a už si taky stihli vyprat a vyžehlit, aby za pár týdnů přivedli do varu evropské publikum. A právě zde cítím poslední šanci, kterak za rozumných okolností poskládat pár řádek o nahrávce Psychotic Symphony a rozvést tak svůj štěk z jednoho z loňských vydání Redaktorských ozvěn. Mistři nepravidelných rytmů a vykloubených prstokladů totiž míří do Prahy, kde se představí 26. června ve Futuru. Pro připomenutí zdařilého debutu nevidím pádnější důvod než tento.

Abych byl faktograficky korektní, SoA je kapela dvou bývalých kolegů z Dream Theater - Mikea Portnoye a Dereka Sheriniana -, kteří si před pár lety našli k sobě znovu cestu. Skrze stará přátelství a dobré známosti posléze poskládali kompletní sestavu (Billy Sheehan na base, Bumblefoot na kytaře a Jeff Scott Soto na mikrofonu) a než bys řekl švec, už se ve studiu točily první frekvence. Od prvních zmínek o seskupení se nedalo pochybovat o tom, kdo tomuto ansámblu povelí. Oba ex-divadelníci hrají prim ve skladatelských i producentských rolích a pokud to berete jako nápovědu, jak asi debut kapely zní, nejste vůbec vedle.

“Jsme to, co jsme. Alba, která jsme v devadesátých letech udělali společně v Dream Theater mají mnoho prvků, s nimiž jsme přišli Derek a já. Když si poslechnete Lines in the Sand, Hell's Kitchen nebo New Millennium, tak v těch skladbách uslyšíte hodně od Dereka a ode mě. Takže když jsme dali dohromady Sons of Apollo, nebylo to od nás vědomé, že tyto prvky přineseme do kapely. Byla to přirozená věc, protože to jsme prostě my. Tohle je naše troška do mlýna. Je to náš styl, náš zvuk, jsou v tom naše osobnosti. Bylo tedy nevyhnutelné, že to všechno bude v Sons of Apollo.”

Mike Portnoy (Blabbermouth)

Jejich prapůvodní DNA skutečně nelze popřít, ale nebylo by přesné tvrdit, že jde o vliv Dream Theater. SoA si berou daleko více z klasického hard rocku a ne nadarmo se v souvislosti s tímto albem skloňují jména jako Van Halen nebo třeba The Winery Dogs, kde se Portnoy setkal s Sheehanem. Poslechněte riffovou hradbu v Coming Home nebo purpleovský začátek Divine Addiction a bude vám jasné, že i když je instrumentální přednes precizní a party náročné, pravidla jsou jednoduchá a až nečekaně prostá. Psychotic Symphony je sbírka písniček od hudebních mistrů, kteří se momentálně nemají potřebu umělecky posouvat.

Tento přístup má samozřejmě jedno obrovské úskalí. Slyšíme něco, co je nám povědomé z různých koutů anglo-amerického rocku a metalu a slyšíme to od hudebníků, kteří by určitě mohli promíchat hranice žánrů něčím prospěšnějším než recitováním známých pouček, jakkoli je jejich přednes poutavý. Stačí zběžný poslech nebo dva a struktura skladeb odhodí huňatý župan aranžérských kudrlinek a instrumentálních výkonů a stojí před námi zcela nahá. Sice vykoupaná a navoněná, ale s povislou kůží a prosta překvapivých křivek. Poslouchám úvodní God of the Sun a neslyším nic než starý příběh o lásce, kdy “android získá slizku, slizka potká slizku” atd. Je to vlastně klasická skladba s výrazným refrénem, ale natažený prostředek z ní dělá jedenáctiminutový opus, který se po řádném protažení všech šlach zase vrátí na začátek.

Jediný způsob, jak tomuto úskalí čelit (samozřejmě pokud chcete), je přizpůsobit se hře, kterou SoA hrají a svézt se na stejné vlně. I Portnoy a spol. se chtějí bavit a tento cirkus čerpající ze slávy prog metalu v jeho pubertálních letech a šustící tvrdou hardrockovou měnou je skvělou příležitosti pro fanoušky, kterým taková zakonzervovanost připomíná staré dobré časy. Osobně se rád potěším tvorbou progresivnějších zástupců jako Leprous nebo Between the Buried and Me, ale když si buňky chtějí odpočinout, sahám po SoA. Nedá se svítit - tahle pětice dala dohromady silný materiál, který ač formálně nereflektuje nic aktuálně progresivního, z hlediska tahu na bránu a hitových proporcí má koule jako bejk. Ve světle této věty se tak předchozí odstavec stává jen hromadou keců. Je však potřeba mít na paměti, jak se věci mají a že v případě alba Psychotic Symphony nemáme v ruce kus umění, nýbrž sakramentsky dobrý produkt spotřebního charakteru, jehož expirace je ve hvězdách.