Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ač jsou němečtí Membaris součástí scény více než patnáct let, je aktuální řadovka mým prvním setkáním s touto těžko zařaditelnou kapelou. Zaregistroval jsem různá přirovnání k různým interpretům. Při nahuštěném naposlouchávání starších alb současně s novinkou jsem naznal, že je vždy lepší se spolehnout na vlastní úsudek. Membaris jdou totiž vcelku originální cestou sledující pouze vlastní vývoj. Novinku Misanthrosophie lze brát jako logické vyústění letité cesty. V žádném případě nenavazuje tam, kde skončila poslední, osm let stará Entartet. Opravdu se nechci pasovat do role znalce Membaris. Jen jsem pochopil, že se kapela ve svém novém díle neoprostila od své historie, tu a tam lze nalézt společné stopy se staršími nahrávkami, nicméně svůj styl otevřela všemožným vlivům, čehož výsledkem je takřka progresivní, těžko uchopitelná sbírka poeticko krutých kompozic.

Ústřední dvojice Obscurus s Kraalem si bratrsky rozdělila nástroje i zpěvy. Jejich střídání a vzájemné doplňování dělá z desky velice pestrou záležitost. Nehledě na fakt, že oba střídají i němčinu s angličtinou, nazpívali různé sbory, přizvali k úvodní řezničině dalšího pěvce, slyšícího na jméno Jules. Stejně se postavili k hudební náloži, která je nesmírně bohatá. Na své si přijdou milovníci extrémních surovostí, depresivních nálad či progově poskládaných instrumentů. Hlavním pocitem Misanthrosophie se zdá být zloba a nenávist, jak se na blackovou hordu sluší a patří. Myslet si to však znamená být na omylu, či se jednoduše okrádat o další stránky díla.

Chaos, který ovládá celé album, není snadné uchopit. Je otázkou, zda je důležité všechno chápat. Na druhou stranu podle mě i kapela cílila spíše na náročnějšího posluchače, který se přímočarým nahrávkám vyhýbá. Není snadné se do desky zaposlouchat. Posluchač je stále vyrušován a vystavován novým výzvám. Za všechny bych rád vypíchl skladbu My Path of Stars. Po neobvykle surovém mantrickém úvodu a přímo ďábelském rozjezdu se skladba začne lámat do chytlavých, byť depresivních tenat s čistými zpěvy i akustickou kytarou. Tyto se pak s úvodní bestialitou prolínají a působí citlivějšímu jedinci těžkou hlavu. I v následující Constant Companion se vedle sebe nacházejí protichůdné cesty. Intenzivní black jede ruku v ruce s progresivním metalem, těžkými kytarami i lehkým trylkováním. Odlehčením se může zdát zdánlivě přímočará rubanice Pulsar. I ta však nabízí docela široké spektrum atmosféry.

Většina kapel dává největší nářezy na začátek alba a postupně utichá. Membaris to udělali trochu jinak. Ano, úvodní Architektur fern Struktur patří mezi nejzběsilejší surovosti Misanthrosophie, nicméně album pak nabízí hodně možností k ukojení různorodých choutek. Po odlehčenějším Pulsaru se rozvíří nejzlejší emoce. Titulní skladba zkrátka musí být nenávistná. Čekal jsem na závěr epické rozvolnění chaosu, Aus Tiefen emperor… je však dalek podobnému ulehčení. Nasypaná skladba ukrývá bohatýrské sbory i deathové kousky do špatně identifikovatelné mozaiky, která končí takřka v jazzovém oparu.

Zvládnout i obsáhnout takové harakiri Membaris pomáhá čitelná produkce. Album má díky ní prostor létat i zůstat při zemi. Pořád je co vylepšovat. Co se týče zvuku, vadí mi „pouze“ vytažené bicí. Jako celek je Misanthrosophie albem neobvyklým, těžkým na poslech i dojem. Trochu ho kazí přehršel zpěvů, respektive zabarvení některých čistých zpěvů. Tyhle drobnosti mi nezavazí, abych si plně vychutnal výborné album plné výzev a možností.